Princezna v rodině
Narodila se vám holčička. Malá princeznička, kterou chcete rozmazlovat, hýčkat a ukazovat jí celý svět v růžových barvách. Nic ale není tak jednoduché a časem zjistíte, že malé děti mají svoji vlastní hlavu. A o dívkách to platí dvojnásob. Často jsou umanutější a svéhlavější než chlapci, jdou si tvrdě za svým a komunikace s nimi je o nervy. Samozřejmě můžete mnohé ovlivnit výchovou a rodičovským přístupem, ale dost toho mají v sobě zakořeněného. A budete se divit.
Některé vzorce chování zůstanou do dospělosti, jiné jsou jen dočasné a časem odezní. Nemá smysl proti nim zbytečně brojit a dívky za ně trestat. Prostě to tak je.
Jen táta to může být
Všeobecně se má za to, že chlapci se táhnou za sukní matky a dívky jsou princezničky, které nedají dopustit na svého tátu - na ochránce, krále a největšího frajera široko daleko. Všichni o tom mluví, ale když jste potom vystaveni praxi, často tomu nemůžete uvěřit a zapláčete. Proč? Protože dívky umí být ve svých snahách skutečně úporné. Kategoricky odmítají mámu, touží jen po tátovi. Mluví jen s ním, chtějí s ním trávit čas, vyžadují společné koupání, snídaní i procházky. To matkám často rve srdce na kusy. A co víc - ženy jen málokdy mlčí, přihlížejí a čekají na moment, kdy se hrany obrousí a dítě přijme oba rodiče. Pozor ale na ultimáta, vyhrožování, kruté podmínky, křik, pláč nebo citové vydírání. Nic z toho není potřeba.
Dívky mají přirozeně rády oba rodiče. Podvědomě je to ale táhne k otci. Není v tom nic osobního, není to útok na ženy. Je to vnitřní přesvědčení, kdy se pohlaví kříží. Nic víc. Pokud to táta chytne za správný konec, může vypěstovat jedinečný vztah, který jeho dceru ovlivní i v partnerském životě, v kolektivu, škole nebo práci.
Rozhodně byste neměli do vztahu dcery a otce zasahovat. Dítě je bezelstné a lásku rozdává na všechny strany. Emoce ale neumí tak dobře ukočírovat a skrýt, a tak můžete mít pocit, že upřednostňuje jen jednu stranu. Není tomu tak, jen projevy vůči mámě a tátovi se různí a buduje si vztah s jinými parametry (neméně důležitými).
Nejsem špindíra
Od ryzích pocitů k bobkům. Doslova. Proces učení “na nočník” bývá u některých dětí velmi náročný a zdlouhavý. Nechtějí pochopit, co od nich žádáte. Zatímco u chlapců jde většinou o dril, dívky jsou rychlejší. Má to ale jeden háček. Zatímco čůrají bez problémů, bobky nikde. Kde jsou? Kam se vytratily? Je třeba nasadit něco na zácpu? Kdepak. Problém je jinde.
Dívky nesnesou pohled na vlastní stolici, bojují s tím, že zatímco na hlavě mají korunku, tak v v nočníku je nevzhledná a smradlavá stolice. Ano, takhle přímočaré jejich myšlenkové pochody jsou. A tak se čas od času stane, že když se nedíváte, odskočí si za gauč nebo do stinného koutku vedle komody a vykonají potřebu tam. Když to dokončí, přesunou se zpátky na nočník. Celé období trvá většinou jen pár dnů nebo týdnů, a tak se nemusíte děsit.
Možná jste si v knihkupectví vždycky říkali, proč se knihy o bobcích vydávají. Přesně tohle je ten důvod. Holčičky potřebují vědět, jak to s vylučováním skutečně je. Že se týká všech, jak probíhá a jak prospívá zdraví.
Divoké emoce
Nelze kategorizovat, ale dá se říct, že chlapci jsou klidnější a dívky neústupnější, divočejší, heroičtější. Bývá to tak i v životě. Jako miminka více pláčou a jsou živější, zvládnou měnit emoce na lusknutí prstu, prožívají veškeré pocity do morku kostí, vždycky mají plán.
Komunikace s holčičkami bývá často o nervy, protože argumentují a během období “a proč” mají nekonečně mnoho otázek. Oproti chlapcům jde o úplně jiný level. Budete se hádat, dávat si ultimáta, budete se snažit nastavit hranice, budete šílet. I to ale k výchově holčiček patří. Na druhou stranu mají tak silné projevy i na poli pozitivní pocitů, tak vám dokážou všechen stres vynahradit.
