Dospělí snesou víc
Znáte to. Pohádáte se s partnerem, s mámou, s kolegou v práci, s pošťačkou, s číšníkem nebo s lékařem. Jste na stejné úrovni. Umíte argumentovat, čile a obratně se bránit, zaútočit, čtete mezi řádky, dokážete rychle zpracovat všechny emoce a reagovat na výpady protistrany. Někdy se spor zhorší, jindy povolí ledy. Ale znáte důvod, vidíte cíl. Občasné hádky mezi dospělými mohou pročistit vzduch a ukázat prostor pro řešení. S dětmi je to ale mnohem složitější. Emoce sice prožívají, ale většinou mnohem dramatičtěji a v daný okamžik si neuvědomují všechny dopady svého i vašeho jednání. Mohou být zmatené, zklamané, zrazené. Potřebují čas, aby si srovnaly myšlenky. A když na ně uplatníte svou citovou převahu, nemohou nikdy vyhrát.
NIKDY nemůžete mít stejný postoj k dětem jako k dospělým. Musíte se naladit na jejich úroveň a podle toho s nimi jednat. Pokud to nedodržíte, můžete během chvilky narušit nebo dokonce zničit vztah - to, co jste od prvních dní budovali. Děti jsou možná zmatené a bojácné, ale nezapomínají. Některé šrámy v nich zůstanou napořád.
Průšvih na obzoru
Kdo nikdy neprovedl žádnou lumpárnu, ať hodí kamenem. A kdo nemá doma malé rošťáky, tak zrovna tak. Hm .. po kamenech ani památky. A není se čemu divit. Zlobení k dětem zkrátka a dobře patří. Je ale na vás, na rodičích, abyste jejich četnost a intenzitu tlumili a pokud už se stanou, tak je vyřešili se ctí. Bohužel se to příliš často nedaří.
Jako první si uvědomte, jaký dosah rošťárna má. Jde o rozbité okno na autě nebo rozrytý záhon s čerstvými semínky? To je problém. Rozsypaná miska plná třešní nebo autorský tisk na okně do tátovy dílny ale považujte za malichernost. To jsou přece věci, které mohou děti samy během chvilky napravit.
Hrobové ticho
Možná máte za to, že tichá domácnost je nejlepší možná volba. Při sporu s partnerem možná, u dětí to ale neplatí.
Malí špunti nedokážou rozklíčovat, co se děje. A tak si v hlavičkách vytvoří svůj vlastní příběh plný smutku, naděje, zrady, absence lásky, konce rodinného života, pohody, smíchu. Zatímco vy mlčíte a čekáte, že dítěti dojde, co provedlo a co vás trápí, v dětském pokojíčku se odehrává skutečné drama. Děti totiž potřebují jistoty - zázemí, lásku, objetí, vlastní prostor, ale i názorovou podporu a osvětu. A pokud je všude kolem něj ticho, mantinely pro jeho život se rozplynou a fantazie nabere na obrátkách. A to, o čem se dítě přesvědčí, to mu budete těžko vymlouvat. Mlčení je zkrátka a dobře zrada.
Vyčítání
Výčitky v rukavičkách jsou k ničemu. A tak se do toho opřete a naložíte na bedra dítě vše, co vás trápí. Máte za to, že když vše řeknete na rovinu, bez obalu a bez příkras, dítě to pochopí, lehce se vystraší a zařadí zpátečku. Takhle to ale nefunguje. Možná tak na dospělé, kteří se mohou okamžitě bránit. Dítě ale nechápe, proč jste na něj tak zlí, dost možná ani nerozumí všemu, co mu říkáte, bojí se křiku, je úskočné, očekává ránu zleva i zprava, myslí na nejhorší - že ho vyhodíte, zabouchnete za ním dveře, že mu seberete hračky, že mu už nikdy nekoupíte jablečný mošt a nevezmete ho na prázdniny k babičce, že odejdete, že umřete. To jsou scénáře, které má dítě v hlavě. Mísí se všechno dohromady a to, co říkáte, jde stranou. Dítě totiž slyší jen křik. Nerozeznává slova. Na to nemá kapacitu.
Řešení je směšně jednoduché
Do stavu klidu, pohody a smíru by měly dojít obě strany - rodiče i děti. Pokud se tak neděje, stále bují napětí a jednou přijde exploze. A to i kvůli zdánlivé hlouposti nebo malichernosti, čímž se vztah mezi zúčastněnými kvůli nepřiměřené reakci ještě více zhorší.
Každý spor tedy vyřešte tak, abyste šli spát s čistým štítem. Po tom, co dítě něco provede, bez fyzických trestů a výčitek nastavte hranice a jděte si každý po svém. Vy pokliďte, sedněte si ke knize, užijte si pohodu na terase. Dítě nechte, aby si srovnalo myšlenky na místě o samotě (úměrně jeho věku ho po očku stále sledujte, ale nezasahujte). Po půl hodině nebo klidně až večer, kdy bývá dítě klidnější, sdílnější a nakloněné různým řešením, si sedněte a proberte to, co se stalo. V klidu, bez ultimát a vyčítání. Mluvte o svých pocitech, mluvte o emocích dítěte, o tom, co problému předcházelo. Vyvarujte se podmiňování i oblíbenému “nikdy”. Buďte zase parťáci.
