Ve dvou nebo ve třech?
Je naprosto v pořádku, že se občas s partnerem pohádáte, že názorově neladíte, že jste na sebe naštvaní, bouchnete dveřmi, štěknete a máváte prsty. Takový je zkrátka život. Není to procházka růžovým sadem. Někdy jsou předmětem sporu děti, jindy peníze, výběr dovolené, neúměrné zásahy tchyně, stres v práci, nabourané auto, nepříznivé počasí, krátká otevírací doba obchodu, zmařené plány, nemoc, dělení povinností v domácnosti nebo tradiční bolest hlavy, odmítání intimností a boje o televizní program. Je toho tolik, že se tomu nelze zcela vyhnout. To byste museli být necitelní a plně potlačovat emoce. A to je - jak známo - velmi toxický způsob jednání. Z dlouhodobého hlediska takové chování parazituje na lidské psychice a dělá z ní příliš zranitelnou.
Pohádat se ve chvíli, kdy jste doma jen dva, není problém. Nemusíte brát na nikoho ohledy. Ale co když vedle vás na pohovce sedí dvouleté dítě a bedlivě nasává vše, co se kolem něj děje. Možná nerozumí všemu, co říkáte. Možná si neuvědomí všechny souvislosti. Možná v té změti slov rozpozná každé třetí a pak jen chybně skládá to, co jste asi měli na mysli. Rozhodně ale rozumí vašim gestům a síle hlasu. A z toho dokáže velmi obratně vyvodit, co právě prožívá.
Jsme v tom spolu
Hádku rodičů jsme zažili všichni. A všichni se také shodneme, že to bylo velice traumatizující, protože jsme nechápali všechny narážky, nestíhali jsme ten kolotoč myšlenek, výčitek a urážek. Bylo těžké sedět, mlčet a rozhodovat se o tom, kdo je vlastně v právu.
Zaplést děti do hádek a nechat je všemu přihlížet je pochopitelně špatně. Jejich křehká a citlivá duše nedokáže v reálném čase zpracovat ten ohňostroj emocí, který kolem nich vybuchuje. Je pro ně navíc přirozené, aby část viny braly na sebe. Jedna hádka nevadí, ale pravidelné vystavování nezdravému chování rodičů je může negativně poznamenat. Uzavřou se do sebe, vytvoří si nový svět, začnou si povídat s vymyšlenými kamarády, přestanou se svěřovat, může se jim zhoršit průběh, ale výjimkou nejsou ani noční děsy nebo pomočování, třes rukou a přehnané úzkosti. Nic z toho přece nechcete u dětí vyvolat. Pokud už se stane to, že se pohádáte a děti jsou toho svědky, nezapomeňte, že musí vidět i usmíření. Musí se přesvědčit o tom, že jste schopní kompromisu, lásky, odpuštění. To je pro děti klíčové a bez toho se zkrátka neobejdou.
Rodinné tajemství
Na druhou stranu dětem nesvědčí ani to, když rodiče spory tají a dětem je zatajují. Tu lež totiž malí uličníci prokouknou a cítí se ukřivdění a nedůležití. Je třeba si uvědomit, že zatímco malé děti neumí odhalit všechny nuance hádky nebo rozhovoru a nerozumí úplně všemu, gesta a tón hlasu odhalí okamžitě. Stejně tak hru těla, která vás dřív nebo později prozradí. Vnímají to napětí, které tu je, i když se snažíte o opak. A pak jsou právem naštvané, že nemáte ani špetku “slušnosti”, abyste je zahrnuli do svého života, abyste jim dovolili ulevit od problémů, abyste je informovali, co se děje s těmi, které tak nebetyčně milují. Je to vůči nim nefér. A to i přesto, že vy to vše děláte se záměrem ochránit je.
Rada na závěr
Hádkám nelze vždy předejít, ale uměle je vyvolávat není řešení. Snažte se vždy najít kompromis nebo vyhrocené situace řešit s klidnou hlavou. Ne vždy to ale jde. Pokud už se tam stane, myslete na děti. Provázejte je celým procesem, ukažte jim, že se umíte domluvit, neurážejte se, nebuďte násilní, výčitky a vulgarismy nepalte s takovou jistotou. Děti chápou, že není vše zalité sluncem, ale potřebují happy end. Nemusí jít o lásku, ale o respekt k druhým a k odlišnému názoru.
