Směr vzhůru
Odborníci tvrdí, že by dítě mělo ujít tolik kilometrů, kolik je mu let. Ve třech letech tři, v pěti pět, v deseti deset. Hodně ale záleží na fyzické zdatnosti dítěte, na jeho pohlaví, tělesné konstituci nebo zdravotních omezeních. A pochopitelně i na tom, k čemu ho vy - jako rodiče - od prvních dnů vedete. Pokud je středobodem vesmíru televize, nemůžete čekat, že si pak z rozmaru dá dítě pětikilometrovou pochůzku za město bez reptání a protestů. Je to postupný proces, aby si dítě zvyklo na pohyb, na přirozenou únavu a na pobyt na čerstvém vzduchu. To se nenaučí za týden, chce to roky cviku a postupně - krůček po krůčku - se zlepšovat.
Je to tu. Dítě chodí. Samo, dobrovolně. Co víc si přát? Aby šlapalo do kopce, to by bylo. Jenže na to není žádný osvědčený trik. Dítě cítí, že námaha ho drtí, že je to ještě kus a energie není nazbyt. A nést dítě do svahu není řešení. Logicky pozná, že se sklon změnil. A bude sedátko na ramenou vyžadovat vždycky. Ve třech letech, v pěti a bohužel i později. Budete muset všichni společně překonat ty nepříjemné chvilky a poctivě trénovat.
Na druhou stranu se musíte obrnit trpělivostí a připravit se na to, že děti kopce už z principu rády nemají. Fňukají, hledají skulinky, přemlouvají vás, urážejí se, utíkají zpátky. Někdo si hory zkrátka nezamiluje. Základní rada tedy zní: nenutit, ale ani neházet flintu do žita po třech nevydařených pokusech.
Čtyři rady k nezaplacení
Každé dítě je jiné, ale odpor ke kopcům je většinou spojuje. Jako rodič máte velmi omezené možnosti, jak svého potomka “zlomit”. Za zkoušku ale nic nedáte.
Vymezení vzdálenosti
Představte si, že energie vám ubývá a zároveň nevíte, kam jde, kudy půjdete, co vás čeká. Není divu, že jsou děti otrávené a rozladěné. Když jim řeknete, že je čekají ještě tři kilometry, nic moc jim to neřekne, ale vytvoří si nějakou vlastní představu. Je jedno, že si takovou vzdálenost vyloží úplně jinak než vy. Důležité je, že mají údaj, o který se mohou opřít. Už to nebude jen skuhrání typu “nemůžu a musíte mě poponést”, ale začne se ptát věcně, jestli už je zmíněná vzdálenost za ním, jestli je cíl u toho polámaného stromu nebo nebo až té vyhlídky v dálce. Tím získáte možnost vyprávět a ne jen odsekávat, protože váš věčné naříkání nudí a vysává. Po čase si navíc dítě začne uvědomovat metry a kilometry, rozdíl mezi kopcem, rovinkou a svahem nebo počítat zatáčky, klesání a stoupání. A to je fajn.
Pusa dokořán
Děti milují příběhy. O tom bez diskuze. Před cestou se ponořte do knih a zapátrejte po legendách z hor a historkách o horolezcích a objevitelích, o soubojích lidí s medvědem, o poučných pohádkách o tom, jak se má člověk v kopcích chovat, o Krakonošovi a dalších ikonických postavách, o mlze, větru a prvním sněhu. Dětem při takovém povídání nebude vůbec vadit, že šlapou do kopce. Musíte vzbudit zájem, ony za oplátku půjdou samy. A dost možná v nich vypěstujete lásku k horám a k přírodě. A to je za plný počet bodů.
Náruč přírody
Hory. To není jen cesta z bodu A do bodu B. To je čerstvý vzduch, lesy, silná energie, pozorování všeho kolem, co ve městě nebo na vesnici neuvidíte. A tak zkoumejte – samozřejmě se příliš nevzdalujte vyznačeným cestám a respektujte nastavení, kam se smí a nesmí. Ale sledujte květiny, stopy zvířat, možná potkáte zajímavé druhy hmyzu nebo hady, budete mít štěstí na dravce kroužící nad údolím. Kdo ví. Vyprávějte si o nich a přinášejte zajímavosti.
Ocúny a sněženky jsou vítači jara, zmije se ráda vyhřívá na rozpálených kamenech a může vás uštknout, do hor se vrací vlci a odklon od vyznačené cesty může znamenat oplétačky s tamními strážci, vyprávějte o tom, jakou funkci má mech, že z nepřístupných částí hor odtahují místo těžké techniky dřevo statní valaši, jak žijí lidé – horalové.
Vybavení na jedničku
Chodíte-li do hor pravidelně, pořiďte dítěti boty oblečení vhodné na strmé kopce. Bohužel ne každý výrobce se na takový sortiment zaměřuje. A když už, nepatří zrovna levným. Stačí ale pohorky, silnější legíny a tričko s mikinou z funkčního materiálu, softshellová bunda a nákrčník s čepicí a rukavicemi. Vyjma bot to vydrží roky. Jak by dítě mohlo šlapat do kopce a potit se, když by na nohou mělo puchýře a bavlněné tílko by se dalo ždímat. Pohodlí je přece základní kámen pro dobrou náladu.
