Krize na “entou”
Děti se různí. Některé jsou uplakané a rozhodí je každá maličkost, jiné jsou o poznání klidnější. Všechny ale musí projít celou řadou období, kdy se jim emoční ohňostroje a uvědomění si sebe samých nevyhne. A to je pro jejich psychiku ohromný nápor. A tak pláčou, brečí, vztekají se, snaží se vyvolat výčitky, ve vzteku vyhrožují, uráží se, mohou být agresivní, ničí si hračky, tlučou hlavou o zem. A při všem roní slzy. Někdy kulaté hrachy, jindy tlačí sotva pár kapek. Bez nich by to ale nešlo. Není rodiče, který by to neznal. A není rodiče, který by nevyzkoušel skoro všechno. Co je ale to správné?
Odborníci mají jasno. Nechat dítě vybrečet je špatně. Ale zásah rodičů má svoje parametry a pro to, abyste si udrželi s dětmi zdravý vztah, neparazitovali na vzájemné důvěře a zároveň vymezili hranice, je třeba pevně daný postup. Není to jednoduché a ne každý je toho zastáncem, ale vyplatí se to.
Jen si breč ..
Je úplně jedno, z jakého důvodu pláče. Nechce se dělit o hračky. Nechutnají mu palačinky s marmeládou. Vypnuli jsme mu kvůli hokejovému záznamu Rumcajse. Ty oteplováky s bagry ho tlačí. Ruce mu mrznou. Kocour před ním vyskočil na skříň. Odmítáte dát mu ochutnávat sůl. Nechce si nechat změřit teplotu a nakapat do nosu. Zakázali jste dlouhé koupání ve vaně. Berete ho s sebou na nákup. Máte chuť na videohovor, ale babička to nebere. Sebrali jste dítěti lak na vlasy. Zvýšili jste hlas, protože se v zámku u dveří “objevila” magnetická čísla. Učíte ho stravování příborem a utnuli jste mu brčka. Nutíte ho pózovat na rodinnou fotografii. Stříháte mu nehty. Existuje milion důvodů, proč se děti naštvou a chtějí mít jen svůj “zaprděný” svět.
Všechno popsané je pro ně ale v danou chvíli životně důležité. A mají-li pocit, že je pláč na místě, nedělají cavyky a spustí stavidla. Pět nebo deset minut, aby se dítě samo srovnalo s vlastními myšlenkami, mu neuškodí. Ale delší odluka je spíš cesta do pekel. Je jasné, že se s tím neumí samo vyrovnat a ztrácí přehled o tom, co je správně. Je bezradné, nemá se o co opřít - o vás ani o nastavené mantinely. Čím déle ale brečí, tím větší škody takový záchvat a rodičovská nečinnost napáchá. Jak vám má dítě projevit lásku, když ho necháte o samotě?
Chceš odměnit?
Druhý extrém, který nemá ve zdravém vztahu mezi dětmi a rodiči co dělat. Jsou situace, kdy musí rodič vnímat svět kolem sebe z pozice dítěte. A děti pochopitelně přijmout autoritu. Někdy je to ale hodně těžké pro obě strany. A tak podlehnete a doběhnete za prckem s tím, že když přestane plakat - protože vám to drásá nervy nebo bolí na srdci a dělá ostudu - zmírníte jeho hoře bonbony, pohádkami nebo třeba nákupem hračky. Asi tušíte, že takový přístup je špatný, ale dítě si na něj rychle zvykne a pochopitelně se mu zalíbí. Dostanete se tak do nepříjemné smyčky, kdy dítě bude podobný scénář očekávat při každé scéně a nebude se ostýchat vynaložit největší možné úsilí, aby vás zlomilo. Odměny ne. Tečka.
Něco za něco
Trochu lépe je na tom systém, kdy se musí na zlepšení situaci podílet dítě a ne jen rodič. Zatímco vy se omluvíte za to, že jste bezmyšlenkovitě vyměnili pohádky za zprávy, dítě přijde poprosí s tím, jestli by mohlo Rumcajse dokoukat alespoň než dojí večeři. Pro děti jsou i malé krůčky podstatné a rodičům to někdy nedochází. I dílčí cíle jim dávají smysl.
Kouzlo omluvy
Promiň. Jednoduché slovo, které v sobě skrývá spoustu emocí. Především projev slabosti a přiznání. A to platí pro děti i rodiče. Ale nemusíte se za něj stydět. Když se něco nepovede, poplete, zapomene, tak je to jediná cesta, jak ze situace vykličkovat bez ztráty kytičky. Na druhou stranu by se s ním nemělo zbytečně plýtvat. “Promiň, že jsem ti připravila ponožky s kytičkou a ne s jednorožcem. Popletla jsem to.” Uznejte, to už je trošku na hraně. Co takhle připravit ve skříni dítěti zásuvku se spodním prádlem na místo, kam dosáhne. A probudit v něm zodpovědnost, aby si oblečení vybralo samo? Je to mnohem lepší varianta než všechno táhnout za sebou a vystavovat se riziku scény. Takhle se ti malí špunti musí zamyslet a případné chybky půjdou za nimi. Chytré, že?
Někdy slova nestačí
Moderní způsoby výchovy doporučují, abyste při scéně dítě objali, pevně drželi za předloktí a dívali se jim do očí, šeptem je uklidňovali. Na některé děti to ale nefunguje. Není to univerzální návod, jak mít z divokého a citlivého dítěte andílka. Máte-li pocit, že je to potřeba, nebojte se zdviženého prstu nebo zvýšeného hlasu. Sami si s dítětem nastavujete způsob komunikace. A jen vy víte, co na něj platí. Možná není ani tak důležitá reakce v “centru samotného problému”, kdy dítě řve, křičí a odmítá všechno kolem, ale potom s dostatečným časovým odstupem. Sledujte, jak vás přijalo, jestli se nezměnil jeho vztah k vám, jak poslouchá a vnímá. To je skutečné zrcadlo úspěšné výchovy.
