Pohyb jako lék
Dceři pohyb nikdy nevadil, chodila od jedenácti měsíců a byla k nezastavení. Cestou po městě jsem měla problém ji dohnat. Na výletech neprotestovala a mohli jsme s ní zcestovat všechno, co jsme si jako rodiče umanuli. Když jsem kolem sebe viděla ufňukané děti, které si jen stěžují a skuhrají, byla jsem za svůj malý poklad neskutečně ráda. Nic ale není dokonalé, a tak jsme se i my potýkali s menšími kolizemi. Kdy? Pod každým kopcem. Stačil i malý svah. Pro dceru to byla ohromná překážka a vidina většího výdeje energie ji měnila v kupičku nervů. Bylo to k nesnesení. Řev, vztekání, kopání na všechny strany, štěkání a pálení ostrých slov. Nešlo s ní hnout. Jakmile chytla záchvat, nechtěla chodit vůbec, po rovině ani z kopce. V tu chvíli bylo všechno špatně, kolem jenom zmar. Byli jsme bezradní. O to víc, že naše blízké okolí bylo dost vlnité a bez občasné chůze do svahu se obejít nešlo. Já už jsem ji neunesla ani na ramenou a muž se k tomu neměl. A není se čemu divit - třináct kilo za krkem nést několik kilometrů.
Rezignovali jsme na další pokusy, jak ji přinutit ujít alespoň pár krůčků. Záměrně jsme vybírali trasy po rovině, abychom se vyhnuli scénám. Zvykli jsme si na to a hory si užívali ve chvílích, kdy malou hlídaly babičky nebo byla ve školce a my měli hotovou všechnu práci. Takových dní ale bylo samozřejmě velmi málo a po výšlapech se nám hodně stýskalo. A pak jednou přišla ze školky domů a procedila mezi zuby, že by chtěla jít do lesa. Neprotestovali jsme. Byla sice velká pravděpodobnost, že jí muž ponese, ale i to nám za dvě hodinky na čerstvém vzduchu stálo. Manžel hodil na záda krosnu a vyrazili jsme. Stoupání začalo hned za domem, dcera sama udávala cestu. Nestačili jsme se divit, ale ani jsme nedutali, abychom tu “krasojízdu” neutnuli. A pak najednou odbočka do lesa. Neskutečně strmá, dala by zabrat i mnohým dospělým. Vykročila a stoupala. Osmnáct minut vcelku svižné chůze do velmi prudkého kopce. Něco, co jsme u naší dcery ještě nikdy neviděli. Šla, bez řečí, rukama rytmicky pohazovala a pořád něco brebentila. Byl to sen. A pak se najednou zastavila. Až úplně nahoře, odkud je překrásná vyhlídka na město. Nadechla se, nasadila “osvícený” výraz a pronesla: “Rodiče, musíme ty kopce vyšlápnout častěji, mám z toho pohodlí v hlavě.” Podívali jsme se s mužem na sebe a museli se smát. Tajně, abychom ji neurazili. Možná jsme ji neměli nutit, stačilo počkat. Čekali jsme různé rozuzlení, ale tohle by nás nenapadlo ani v tom nejbláznivějším snu. Od té doby už nás kopce neděsí.
Král sladkostí
U nás doma se rozmohl takový nešvar. Syn fungoval jenom na sladkosti, na bonbóny. Je to moje chyba. Naučila jsem ho, že za odměnu dostane něco dobrého na zub. Vůbec mi nedošlo, že by to mohl časem zneužít. Tím, jak prosil o sladkost častěji a častěji, tím víc jsem snižovala laťku. A tak se stalo, že jsem ho chválila - v naturáliích - i za naprosté hlouposti, jako je spláchnutý záchod, zhasnuté světlo v pokojíčku nebo nákup ve večerce bez hysterie. Ten malý lump mě dostal do pasti a já nevěděla, jak se z toho všeho vymotat ven. Když nedostal sladkost, propukl v pláč, později - když už uměl lépe mluvit, tak mi vyčítal všechno možné, utíkal za manželem, stěžoval si všem okolo (někdy bohužel i úplně cizím lidem na ulici), že mu nedávám jíst. To, že jde o bonbóny, už pochopitelně nedodal. Několikrát jsem o něj schytala i pár ran. Bylo to velmi divoké období. Byli jsme s mužem bezradní, protože z mazlíka se stal malý agresor, se kterým byl každý den o nervy. Před lidmi jsem se styděla a radši jsem ho uplatila, abych nemusela čelit zvídavým pohledům. Doma jsme krizi ignorovali, ale venku to bylo těžké. Styděli jsme se. A tak stále dostával bonbony za klidnou procházku, za návštěvu doktorky, dokonce i za to, že odešel bez protestů z dětského hřiště. V tu dobu už nebylo pochyb o tom, že chybu jsme udělali my - rodiče. A ten malý špunt naší dobroty jen sprostě využil. Proč by nevyužil, když mu to umožňujeme ..
A pak jednou jsme se chystali na cestu vlakem. Ten den neměl syn dobrou náladu. Měla jsem tik v oku z toho, co zase předvede. Do kabelky strkám sáček s bonbony pro jistotu. Syn to zaregistroval a vypálil: “To nemusíš, nechci je.” V duchu jsem se zasmála a nechala je tam. To známe. Jednou tak a podruhé jinak. Ve vlaku se budou hodit. Na nádraží ho fascinovaly vlaky. Byl jako vyměněný. A pak jsme nastoupili, usadili se a vlak se rozjel. Po hodince pohodové jízdy hlásím brzký výstup. “Oblékni si tu bundu, už jsme skoro na místě.” Už sahám po bonbonu a tajně si jeden dávám do kapsy, abych ho měla po ruce. Oblečeno, připraveno. Syn se otáčí a směje se. “Už je nechci. Bylo jich dost. Teď už nebudu zoubkům přidělávat starosti.” Je to už přes půl roku a neměl ani jeden. Nevím, co se stalo, kdo k němu promluvil, jestli se mu něco zdálo nebo viděl něco poučného v televizi .. Ptát se nechci, ale nadšení neskrývám.
