Už nikdy víc
Dceři byl sotva rok a půl. Musím přiznat, že nepatří mezi velké jedlíky, kteří by snědli všechno jídlo z talíře. Je hodně vybíravá. Od začátku jsem se snažila servírovat jí to nejlepší, střídat ovoce, zeleninu, maso, vejce, luštěniny a občas i nějakou tu sladkost. Nevynechala jsem ani mléčné výrobky, kterým příliš neholduji. A stejně mě cepovala jako malou holku, že tohle nechce, nemá chuť, odmítala, shazovala ze stolu, vztekala se, rty držela pevně u sebe, mávala rukama, křičela, urážela se. Ano, to všechno ten malý špunt předváděl několikrát denně. Záviděla jsem svým kamarádkám, které nemusely takové peripetie vůbec řešit. Mým problémům se spíš smály. Bylo mi to tak líto. Vůči dceři jsem neměla žádné výčitky, dělala jsem první poslední, ale ta její zatvrzelost mě doháněla k šílenství. Obrnila jsem se trpělivostí a připravovala jídla podle plánu. Prostě jednou začne jíst. Řekla mi to tak i pediatrička. Poměrně často jsou zkoušela různé krémové polévky a kaše ze zeleniny. Miluju je. A vždycky jsem si myslela, že děti jsou na tom stejně. Z batát, z pórku a brambor, z mrkve, z dýně, z červené řepy, z květáku, z bulvového celeru, z cukety. Je tolik možností. Nic se ale nesetkalo s úspěchem. I tak jsem dceru často brala do kuchyně. Dívala se, jak se co dělá. A občas mi i pomáhala. Jednou jsem ale marně hledala hlavici na tyčový mixér. Ještě den zpátky byla v šuplíku. A teď nikde. V myčce nic, ve skříňkách nic, ve dřezu. Beze stopy zmizela. Obočí jsem měla údivem nebezpečně vysoko, ale hledala jsem marně. Nechala jsem to být, hodila na pánev kousek masa a dál se tím nezaobírala. Když jsem ale večer před spaním s dcerou uklízela v pokojíčku, strnule stále před kuchyňkou a pořád tam něco přerovnávala. Jakmile jsem se přiblížila, propadla v pláč a vztekala se. Aby ne. Hlavice od mixéru byla schovaná v jedné ze skříněk. To proto, abych konečně přestala s těmi hnusnými polévkami.
Mlsání o samotě
Synovi jsou čerstvě tři. A je to mlsoun. Snědl by i svého brášku. Opravdu. Až se nám lidé okolo smějí. Nemá pupek, není to cvalda. Jen mu chutná a dobře spaluje. To je celé. Někdy je ale těžké udržet to na uzdě. Upozornila nás na to i dětská lékařka, že by časem mohl jídlem řešit veškerý neklid na duši i radost a jíst nonstop, což není pro malé tělo ideální. Vzala jsem si to k srdci a synovy chutě trošku utlumila, aby neměl přístup ke všemu. Myslela jsem si, že si toho ani nevšiml, ale opak byl pravdou. Jeden týden jsem přinesla ze sklepa další sklenici medu od včelaře. Většinou mi vydrží tak dva měsíce. Po týdnu byla ale pryč. Uhodila jsem na manžela, že si určitě po nocích dopřává sladké obžerství a v hrnku s vodou má medu víc než vody. Tam ale problém nebyl. Muž se dušoval, že neví, o čem je řeč. Mladší syn ještě ani nechodí a kocour má v merku jiné dobroty, jako smetanu a masové kapsičky. Chodila jsem po bytě a snažila se předmět doličný najít. A podařilo se. Tatra, kterou syn tak miluje a dokáže si s ní hrát celý den, vezla hodně nebezpečný náklad. Při jízdě v ní cosi rachotilo a burácelo. V nepozorovanou chvilku jsem otevřela zadní vrátně a bylo to tam. Půllitrová sklenice medu s poctivě vydlabanou dírou. Medový dech synka na něj všechno prozradil. Ulepená čajová lžička nebyla daleko.
Důkaz nad důkazy
Dcera chodí do školky prozatím jen na dopoledne. My máme s mužem to štěstí, že můžeme pracovat z domova, na druhou stranu ale pochopitelně nestihneme celých osm hodin, a tak se odpoledne a večer musíme střídat. Zatímco já strávím část rána u plotny, abych si navařila na celý den, muž se věnuje programování. A pak odpoledne hlídá. Ten den ale pršelo, o manžela se pokoušela viróza, a tak byl úplně bez nálady a energie. Dcera si hrála se stavebnicí a všechno probíhalo na jedničku. Bez řevu, kolizí, hádek a bebíček. Večer malá usnula bez průtahů a my mohli v klidu dotáhnout všechny resty. Najednou ale přiběhl muž s tím, abych ho přestala fotit během spánku. Čaroval telefon před mým obličejem a tvářil se kysele. Já jsem ale nic takového “neprovedla”. Opravdu. Že by malá? To se mi nějak nezdá .. Nechali jsme to být (muž přesvědčen o své pravdě) a šli jsme spát. Ráno jsme uhodili na dceru, co má ta fotka znamenat. Odpověď nás oba překvapila: “Táta chrápal, když měl hlídat. Tak jsem ho vyfotila a teď mi musí pustit pohádku, aby neměl průšvih.” Společně jsme se tomu zasmáli a muž si pro příště lépe zabezpečil telefon.
