Podpásovka
Každý rodič - bez výjimky - chce, aby měl z dětmi krásný vztah plný lásky, porozumění, důvěry, respektu a spiklenectví. A dělá pro to maximum. Láska přece hýbe světem a je klíčem k tomu, abyste z děti vychovali soběstačné a sebevědomé lidi. A co dělat, když děti vaše úsilí neberou vážně a klidně po vás střílí poznámky, které vám rozlomí srdce na milion kusů? Nic .. Ono totiž neexistuje správný způsob, jak zareagovat. Mustr na to, jak v dětech utnout jejich touhu změně, zkrátka schází. Jediné, podle čeho se můžete orientovat, je věk. Ten totiž jasně ukazuje na to, v jaké fázi vývoje se dítě nachází, co ho trápí, co mu sviští hlavou, jak uvažuje a jaký význam může svéráznému prohlášení dávat.
Dva roky
Krátce po druhých narozeninách se děti rozmluví. Zkouší skládat první věty a pátrají po tom, jaké má každé slovo význam. Jasně si vymezují, co se jim líbí a co ne, co chtějí dělat a co je nudí. A to může mezi malými rošťáky a rodiči vyvolávat první třaskavé situace. Ano, děti jsou úporné a neoblomné, stojí si za svým. Je to ale spíš jen ošlapování a průzkum emocí než něco, za co by děti bojovaly. Pokud tedy prohodí, že by chtěly jiné rodiče, není třeba se hroutit. Promluvte si, vytvořte příběh a snažte se pocity dětí naladit na tu správnou notu. Nic víc.
Tři roky
O rok později je ale situace už o dost jiná. Dítě čile komunikuje, dokáže v hlavě tvořit příběhy, má bujnou fantazii a představivost nezná mezí. Uvědomuje si vztahy mezi rodiči, vnímá učitelky ve školce a své vrstevníky, vnímá svoji pozici v rodině i kolektivu. Na jedné straně je větší a chytřejší, na druhé stále doznívá emoční kolotoč z předchozích měsíců.
Pokud ale dítě po třetích narozeninách vypálí, že by rádo nové rodiče, je něco špatně. Už by totiž mělo vědět, jak rodina funguje, jakou pozici má ono samo i rodiče, povinnosti, závazky a možnosti. Je třeba si s dítětem promluvit jasně vymezit hranice. Není to ale o tom, že mu zakážete některé emoce - i dospělí mívají vztek a chuť všechno hodit za hlavu a začít od nuly, ale musíte vypátrat, co ho k takovému postoji vede, co by se mohlo zlepšit, co ho trápí a tíží.
Pět let
Pětiletá hranice je hodně ošemetná. Na jedné straně už máte doma dítě před branami školy, na druhé je to stále malý špunt, který potřebuje podporu svých rodičů. A to jak materiální, tak tu citovou. Slýcháte-li něco ve stylu “chci jiné rodiče”, musí být v minulosti velká prasklina, kterou jste zapomněli zacelit. A dítě to straší. Už jste toho totiž dost zažili, máte vzpomínky, ke kterým se dítě může upnout, dali jste mu dost hmotného i nehmotného, času, lásky a podpory. Dítě by v takovém věku mělo nesouhlas umět vyjádřit jinak.
Deset let
Na prahu puberty to mají děti těžké. Hodně toho ví a ještě více toho mají před sebou. V těle jim probíhá spousta změn, tlak na zapadnutí do kolektivu a vyprofilování co se týká vzhledu nebo koníčků a prospěchu ve škole je čím dál silnější. Vnitřní neklid se pochopitelně podepisuje - většinou negativně - i na rodinných vztazích. To ale neznamená, že by dítě mělo překročit únosnou mez a bez rozmyslu lačnit pod jiných rodičích, protože mu nebyli po vůli. V takových momentech je třeba zasáhnout a jasně nastavit pravidla, která se nesmí porušit. Na pomezí dítěte a dospělosti (i když času do této fáze je ještě dost) si dítě musí samo srovnat, že může skutečně ublížit.
Prťousové
Děti pod dva roky, které řeknou sotva pár slov, jsou tak moc roztomilé, že vás může odmítání hodně překvapit. Emoční rozkol je ale naprosto v pořádku, jen úpornou je někdy na síly rodičů. Často zkouší je “nech bejt”. Za prvé se jim to lehce vyslovuje, za druhé je to pro ně jeden z mála způsobů, jak bez breku vyjádřit nesouhlas. Neberte si takové “poznámky” příliš k srdci a snažte se dítě zahrnout láskou. A když nebude při náladě, mávněte nad tím rukou a pokuste se pozornost nasměrovat jinam.
