Špatné kuchařky
Svému synovi vyvařuji každý den ty největší dobroty. Pravda, nemám s ním takové trable jako jiné maminky se svými dětmi. Jí vcelku slušně a moc neodmlouvá. Má seznam několika pokrmů, které miluje a nikdy s nimi nešlápnu vedle, ale bez řečí do sebe nasouká kroupovou polévku, vařenou brokolici, švestkové knedlíky i hořčicové koule s bylinkami, vepřové koleno, malinový porridge a mrkvové nebo celerové hranolky. Evidentně ale neumím všechno, jak jsem nedávno zjistila při tajném rozhovoru. Vyrazila jsem se synem na vesnickou slavnost. Všechno probíhalo jako hladce, pomalu se setmělo a já se sešla se spoustou svých přátel a známých, kteří přivedli děti ve stejném věku jako byl můj chlapeček. Byl mezi vrstevníky jako ryba ve vodě. Čile s nimi diskutoval, neustále rozhazoval rukama a líčil něco o bagrech a vlacích. To je jeho svět. Občas jsem je vyfotila, ale zároveň jsem nechtěla parazitovat na jejich povídání a setkání po dlouhé době. Jen očkem jsem kontrolovala, jestli se neschyluje k neplechám. A pak jsem si všimla, že se kšandy kalhot svezly malému až ke kolenům. Zezadu jsem se k němu přiblížila, mlčky a nenápadně. A připletla jsem se do rozhovoru, který měl zůstat tajemstvím. “Ale jo, snaží se, jenom ty špagety se jí pořád nedaří. U nás je to stejný.” Moje kuchařské umění dostalo pořád na frak. Myslela jsem, že na těstoviny jsem přeborník, ale syn měl evidentně jiný názor. A ten malý rošťák vedle mu ke všemu zapáleně přikyvoval. Trvalo mi několik měsíců, abych se odhodlala a špagety synovi naservírovala. Ani jsem neměla sílu sedět u stolu a pozorovat ho, jak se přemáhá. Ve finále je z toho tradice a vaří je muž, když občas o víkendu hlídá. Já se přes to zklamání - zcela sobecky - nedokážu přenést.
Výměnný pobyt rodičů
Ne každý den s dcerou je posvicení. A moc nevěřím ani rodičům, kteří tvrdí, že vztah s dětmi je procházka růžovým sadem založená jen na respektu. Kdo nezažil dětské scény, tak ať hodí kamenem. Já si s malou procházím jedním těžkým obdobím za druhým. Jen co skončí jedno, začne druhé. Všichni mě ujišťují, že to jednou přejde, ale já už ztrácím nervy. Pláč, vztekání, agrese, plivání, kopání do věcí, ničení hraček, pěstičky, záchvaty hysterie, urážení. A to jsou jí teprve čtyři roky. To, co se stalo osm měsíců zpátky, mi nedá spát. Vůbec jsem netušila, že děti mohou v tak nízkém věku takhle uvažovat. Měli jsme za sebou jako rodina náročné období. A přiznávám, že i přes to všechno se snažím žít s dcerou aktivně, podporovat ji, dopřávat jí, ale občas se mi to zdá jako marná snaha. Zavřela se do pokoje. Nedalo mi to, po půl hodině jsem šla za ní s tím, že nebudeme tu nepříjemnost řešit. Ale ležela pod peřinou, smutná, nekomunikovala. Hladím ji po zádech, bez reakce. To bylo dobré znamení, většinou mě odehnala. Najednou se ale posadila, vlasy rozcuchané, oči uplakané, ale zračil se v nich vztek. Vztek na mě. Chvilku mlčela a pak začala: “Nechci tě, potřebuju jiný rodiče, třeba ty, co má Klárka. Ty jsou perfektní. Jsem nešťastná, že musím mít v životě tebe.” V tu chvíli jsem cítila skutečnou fyzickou bolest. Jako by všechno ve mně pukalo. Šok nedovolil, aby se mi po tvářích svezly slzy. Utekla jsem do ložnice a proplakala noc. Je to už spoustu měsíců nazpátek a za tu dobu jsme spolu prožily horší a i naprosto dokonalé chvíle. Říkám si, že to možná byla jen tíha okamžiku, ale nevěřím, že když dokáže takhle uvažovat, nespočítá si, co mohou její slova napáchat za škody. Bez muže, který stojí pochopitelně na mé straně, bych byla bezradná.
