Jistota musí být
A jde se spát, šup šup do postele. Ležíme s dcerkou v objetí a vyprávím jí pohádku. Slyším, jak klidně dýchá, spánek je za rohem cítím to. Zrovna vlk přepadl přes okraj studny až na dno. A zničehonic se ta malá rošťanda posadila na posteli s tím, že se potřebuje na něco zeptat, protože jí otázka leží na srdíčku. Byla jsem trošku rozčarovaná. Z toho, že ani po dvaceti minutách to na spánek nevypadá. Z toho, co by moji berušku mohlo tak pálit moc tížit na duši. Pohladila jsem ji po ramení. “Poslouchám. Co se děje?”
“Miluješ ho?”
“Koho? Tátu?”
“Jo.”
“No, jasně, že jo.”
“Dobře, tak už prosimtě jdi.”
Zarazila jsem se. Opravdu mi řekla, abych odešla. Co ty otázky měly znamenat? Otočila se ke mně zády a na protest zavřela oči. Asi aby mi dala najevo, že moje přítomnost není žádoucí. Už jsem zavírala dveře do pokoje, když najednou slyším, jak povídá, abych přivedla tátu, že mu potřebuje něco říct. V duchu jsem se zasmála. Měla jsem za to, že bude muset projít stejným sítem otázek a potvrdit, že i on ke mně cítí lásku. Jen co muž zaplul k dceři do pokoje, rozjel se hovor. Na tajňačku jsem stála za rohem, abych měla jistotu, že manželova odpověď bude pozitivní. Už předem jsem byla pobavená a dojatá. Ale pak přišla ledová sprcha.
“Broučku, co mi chceš?”
“Ptala jsem se maminky. A je to dobrý. Pořád tě miluje.”
“To jsem moc rád.”
“Já vím. Ale radši jí zase ráno udělej ten čaj, aby to bylo potvrzený.”
Obličej jsem v tu chvíli zkrabatila do kyselé grimasy. Ten ranní čaj z kontryhele, co mi muž každé ráno připravuje, už nikdy nebude chutnat tak dobře. Ale někde hluboko ve skrytu duše jsem pochopitelně ráda, že mezi sebou mají takové krásné spiklenectví.
Je smrt špatná?
Někdy mě až zarazí, o čem syn přemýšlí. Honí se mu hlavou tolik rozličných myšlenek. Jednou jsou to úvahy o gumových medvídcích, pak složité souboje mezi rytíři z Lega, pak polemizování o smrti a nebíčku. To neslyší nikdo rád. Ale syna to až fascinuje. Ze začátku jsem se snažila zakrýt pravdu o odchodu různými pohádkami a báchorkami, ale nevěřil tomu. A tak jsme si povídali. Měl tolik otázek. Kolikrát to trvalo třeba i několik dní a pak šlus. Odmlka. A pak zase. Přicházelo to ve vlnách. Bylo mi jasné, že zatímco o tom nemluví, třídí si myšlenky a to, co se právě dozvěděl. Ani při hrách se otázce smrti nevyhýbal a některé postavičky zemřely nebo je operovali. Trvalo mi docela dlouho srovnat se s tím. Příbuzní se na jeho “zájmy” dívali skrz prsty a mě oťukávali, jestli nějak nezasáhnu. Ne. Došla jsem k závěru, že je to zkrátka a dobře součást jeho vývoje. A to, co na mě nedávno vypálil, moji teorie potvrdilo.
Postavil koleje a sednul si ke mně. Už jsem ho chtěla potulit, ale začal se vzpírat.
“Mami, slibuju Ti, že neumřu dřív než ty s tátou.”
“Jak to myslíš, zlatíčko.”
“Nechci, abyste byli smutný. Hodně byste plakali a všude kolem by bylo moře ze slziček.”
Nevěděla jsem, co na to říct. Trošku mě děsilo, co má moje dítě na mysli, na druhou stranu jsem ale byla dojatá, že takhle uvažuje. Pravidelně za mnou chodí a vypráví o tom, co je asi v nebíčku, kdy se tam všichni dostaneme, jak to tam vypadá, jestli se můžeme vrátit, jak mluvit s těmi, co tam jsou. A pak se zeptá, jestli tam mají plyšáky, pohodlnou postel a ty arašídové sušenky, co má tak rád. Asi to k dětství zkrátka patří a nemá smysl se zbytečně stresovat.
