Vaše specializace je poměrně ojedinělá, nepletu se? Jak byste široké veřejnosti přiblížila, co děláte?
Jsem vystudovaný speciální pedagog-logoped, který se věnuje své specializaci trochu jinak. Na naší rehabilitační klinice uskutečňujeme kognitivně-motorickou terapii. Ta je zaměřená na stimulaci oslabených kognitivních funkcí, kterými jsou paměť, porozumění, prostorová orientace, používání řeči – vyjadřování, pozornost, sluchová a zraková percepce. Dále na stimulaci oslabených motorických funkcí, jako jsou hrubá motorika, jemná motorika, grafomotorika, vizuomotorická koordinace, motorické plánování. Aktivizace těchto činností dětem pomáhá lépe přijímat nové informace, zpracovávat je, ukládat a následně na ně adekvátně a funkčně reagovat.
Zdůrazňujete potřebu komplexního multidisciplinárního přístupu ke každému dítěti. Jak se to v praxi projevuje?
Na rozvoji děťátka a stimulaci oslabených funkcí většinou pracuje multidisciplinární tým odborníků, jako je například klinický logoped, ergoterapeut, psycholog, neurolog, speciální pedagog. Rovněž úzce spolupracujeme s fyzioterapeutem, protože často k nám chodí děti s kombinovaným postižením nebo syndromovými vadami. V rámci praxe to funguje tak, že pokud například děťátko ve čtyřech letech nemluví, rodiče jdou za logopedem. Ten hlouběji zjišťuje, co by mohlo být příčinou a nahlédne do základů, jako jsou hrubá a jemná motorika nebo sluchová a zraková percepce. A tak se děti také dostávají ke mně, kde pracujeme na odstranění příčiny problémů.
Jak často probíhají terapie a jaká je jejich délka trvání?
V rámci ambulantních hodin je to velmi individuální. Některé dětičky docházejí jednou týdně, jiné zase dvakrát. Odvíjí se to také od toho, kolik dalších odborníků tyto děti současně se mnou navštěvují. Například pokud mají v rámci jednoho týdne klinického logopeda a ergoterapeuta, doporučuji svoji terapii jen jednou týdně, aby měly čas na zpracování všech podnětů. Jedna terapie trvá hodinu. Její součástí je krátká konzultace s rodičem o tom, jak dnešní terapie probíhala, s čím jsme pracovali, na co se budeme zaměřovat, a doporučení v rámci domácího prostředí.
Na kolik vyjde celá tato procedura? Předpokládám, že není hrazena pojišťovnou.
Kognitivně-motorická terapie je vykonávána na soukromé klinice, která má smlouvu se Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra (211). Terapie je zatím na trhu novinkou a není hrazena pojišťovnami. Cena je aktuálně 600 Kč za hodinu.
Jak děti tuto terapii snášejí?
V rámci terapie se pracuje převážně formou hry, která je však po diagnostice cílená podle daných oslabených oblastí. Například u chlapečka s poruchou senzorické integrace – hypersenzitivita – bylo nutné mu co nejvíce nastimulovat jeho proprioceptivní vnímání a vnímání svého vlastního těla. Proto jsme vymysleli hru „na hamburger“ nebo „válení sudů“, kde si chlapeček hru užívá a vlastně netuší, že je to forma terapie, kdy cílíme na aktivizaci daných oblastí.
Je zcela bezbolestná?
Ano, terapie je bezbolestná, a to dokonce i při těžších formách dětské mozkové obrny, kde je potřeba zvýšená opatrnost. Své terapie konzultuji s fyzioterapeutem, tak abych děťátku mohla poskytnout svoji terapii, a zároveň aby vše zůstalo v normě v rámci jeho diagnózy.
Práce s dětmi musí být náročnější než s dospělými. Jsou ochotny děti spolupracovat? Jak řešíte případný vzdor či podobné problémy?
Dětem vždy nechávám čas na adaptaci místnosti, mé osoby, nového prostředí, hraček a nových zvuků. Některé děťátko se adaptuje hned, některé třeba až na třetí terapii. Vycházím převážně ze zájmů dítěte. Když si na diagnostice všimnu, že má rádo dřevěné vláčky, snažím se podpořit tento jeho zájem motivací o vláčky, nebo je dokonce zapojím do terapie. Potom se s dítětem jednoznačně lépe spolupracuje, když cítí, že se zajímám o jeho svět, jeho oblíbené hračky a činnosti. Nenutím ho silou sedět za stolem, pokud vím, že aktivitu můžeme provozovat i na koberci mezi vláčky („budou se na tebe dívat…“). Měla jsem děvčátko, které bylo přecitlivělé na jakýkoli dotyk od maminky nebo od sestry, nedotýkala se ostatních lidí, a byla také citlivá na nové hračky, zvuky, lidi, dokonce i zářivé světlo. Během terapie se mě dotýkala přes speciální senzorické rukavičky, vibrujícím kartáčkem, dokonce se mnou vlezla do společné mušle, kde jsme byly jen my dvě v poměrně zúženém prostoru. Stačilo jí dát prostor a nabídnout více možností. Reagovala bez afektu, vzteku a vzdoru.
Je vyžadována přítomnost rodiče během lekce? Pokud nikoli, z jakých důvodu ji považujete za nevhodnou?
Je to velmi individuální. Na první hodině jsou většinou v místnosti se mnou, aby děťátko nemělo hned šok, a aby vědělo, že je to bezpečné, protože jsou tam jeho blízcí. Lépe se potom adaptuje a rodiče také vidí, s čím a jak pracujeme. Později už doporučuji, aby počkali venku, dali si kávičku a trochu si odpočinuli. Je to z toho důvodu, aby se dítě lépe soustředilo na moji přítomnost a danou aktivitu.
Může se na tuto terapií zaregistrovat každý zájemce? Jaké jsou případné požadavky a kontraindikace?
Ano, na moji terapii se může objednat každý. Většinou jsou děti ke mě odeslané od jiného odborníka, ale není problém ani přímé objednání. Od rodičů si vždy ještě před první terapií vyžádám aktuální lékařské zprávy od klinického logopeda, psychologa, psychiatra nebo jiných odborníků, abych se lépe mohla na dítě připravit. Moje terapie není limitovaná žádnými kontraindikacemi, až na ty běžné, jako jsou například akutní infekční či horečnaté zánětlivé onemocnění dítěte.
Má podle vás kognitivně-motorická terapie budoucnost? Pokud ano, jakým směrem se podle vás bude vyvíjet? Spatřujete nedostatky v některý aspektech této procedury?
Určitě ano. V dávné minulosti ještě neexistovaly pojmy, jako vývojová dysfázie, senzorická porucha, motorická dyspraxie, verbální dyspraxie nebo dysgrafie. Ale určitě byste podle příznaků těchto diagnóz našli nejedno dítě, které tyto poruchy mělo. V dnešní vědou rozvinuté době máme přesně stanované diagnózy a s dítětem můžeme začít pracovat prakticky hned, jak zaznamenáme nějaké problém nebo oslabenou oblast. Bez podpory možných slabých míst v lidské kognici nebo motorice je těžší nebo dokonce nemožné budovat funkční komunikaci. Stejně jako bez dobře položených základů nepostavíte stabilní dům. Nedostatky této terapie se projeví časem, protože je zatím novinkou. Jako malý nedostatek zatím vidím jen to, že den nemá víc než 24 hodin. Mnoho pomůcek si vyrábím sama, přemýšlím a hledám inspiraci, a to často ve volném čase nebo o víkendech, abych byla připravená na děti, které mě čekají příští týden.
Máte nějaké plány na zefektivnění této terapie?
Zefektivnění této terapie vidím především ve svém vlastním dalším vzdělávání, a to formou kurzů, stáží a postgraduálního studia. Vzdělávání je celoživotní proces a čím víc vědomostí budu mít, tím víc jich budu moci odevzdat dětem, které to potřebují.
