velké míry zrcadlí to, co je jí nabídnuto, je tedy i odrazem našeho působení,
vzoru a modelu.
Každý živý tvor, pokud není ovlivněn nevhodnými mechanismy a ne-
odpovídajícím přístupem, je intuitivně a instinktivně veden ke správnému
jednání a chování svým vlastním vnitřním hlasem, naprogramováním, ge-
netickou pamětí, svou již zmíněnou přirozenou moudrostí. Z tohoto poznání
vyplývá i přístup k dítěti uplatňovaný již od jeho početí. Dítě chce být dobré,
milováno, chce se vyvíjet správně a je jen na nás mu tuto obdivuhodnou
a dokonalou snahu příliš nekomplikovat.
Zkusme se podívat na výchovu a s tím související nastavení a uplatňo-
vání pravidel jako na průvodcovství, kdy průvodce respektuje dítě se všemi
již řečenými schopnostmi. Současně si od dítěte zaslouží respekt, pochopení
a vztah, který se opírá hlavně o vzájemně stanovená a uplatňovaná pravidla,
hranice, požadavky a potřeby.
Je nad slunce jasné, že musíme začít u sebe. Všechno, co se v našem
chování promítne k dítěti, jakkoli velkému, se bude odrážet v jeho cho-
vání k nám i k okolí. Výchova je především osobní disciplína a vnitřní
ukázněnost, schopnost se vcítit, porozumět bez předsudků a naučených
klišé. Výchova je snaha svým pozitivním konáním a jednáním ukazovat
správnou cestu a mít stále na paměti, že nejsme neomylní a nemáme patent
na správné řešení, i když jsme dospělí a zkušení lidé a navíc vše děláme
s nejlepším úmyslem. Berme na vědomí, že dítě naprosto stejnou situaci
či událost může vnímat zcela odlišně. Jeho jednání pak bude vedeno sice
nezralou, ale o to více nepochroumanou a krystalicky čistou představou,
nezatíženou naším naprogramováním.
Asi nejsložitější bude sjednotit se nebo alespoň se přiblížit k představě,
jak na dítě působit. Vycházejme opět z předpokladu, že naše jednání je
intuitivně správné. Samozřejmě jsme ovlivněni výchovou našich rodičů,
působením všech kolektivních zařízení, kterými jsme prošli, společností,
která na nás má neustále vliv… Připusťme, že ne náhodou jsme založili
rodinu právě s naším partnerem. Pokud to byl přirozený a neuspěchaný
výběr a proces, máme veškeré předpoklady k tomu, abychom měli přibližně
podobné názory a dokázali se shodnout na významných a pro dítě důležitých
krocích, které budeme postupně a s citem uplatňovat.
Fakt, že se budeme v jednotlivostech a detailech lišit, není na škodu,
dítě se musí naučit vnímat odlišnosti a postupně je chápat, přijímat a naučit
se s nimi žít. Připravujeme ho do života plného kontrastů, navzájem se
popírajících skutečností, zvyků a názorů a současně od dítěte očekáváme,
že bude vnímavé, chápavé a tolerantní k již řečeným nejednotnostem.
Hlavní a nejdůležitější je dle mého názoru dopřát dítěti díky našemu
přístupu pocit jistoty, zázemí, představu o správnosti a spravedlnosti, vnitřní
klid, pocit sounáležitosti se vším živým i neživým kolem nás. Svým příkla-
dem můžeme napomoci rozvinout v dítěti ohleduplný, láskyplný a tvořivý
přístup, který nebude v rozporu s jeho vlastním cítěním a vědomím.
Prarodiče v této snaze zvané výchova, nebo lépe vedení dítěte, budou
pravděpodobně uplatňovat přístup, jímž směrovali kdysi vás, tedy přístup
obroušený a vyhlazený léty zkušeností a praxe a snad i nově nabytých
poznatků a pochopení.
Obvykle nemá u prarodičů smysl trvat na přesných zásadách, nebylo
by to reálné a přirozené a výsledek by nebyl ani nijak žádoucí. Vyplatí se
jim jasně a zřetelně pojmenovat konkrétní věci, které opravdu nechcete
akceptovat, a ověřit si, že dokonale pochopili, o co se vám jedná a proč,
a že na váš požadavek přistoupili.
Dítě se s rostoucím věkem bude lépe orientovat v jednotlivých prostře-
dích a adekvátně reflektovat na různé, někdy mírně se lišící výchovné snahy.
Proto je tak nesmírně důležité rodinné zázemí a zdravá atmosféra vytvářející
v dítěti pocit jistoty, ukotvení a pocit správnosti. Takové podmínky si bude
dítě obhajovat samo a postupně je i prosazovat a uplatňovat.
Chceme přece našemu dítěti prospět a podpořit je v jeho budoucím
dospělém životě. Chceme, aby našlo svou vlastní rovnováhu, identitu, aby
věřilo a umělo si obhájit svůj úsudek, aby bezhlavě nepodléhalo autoritám,
společenským vlivům, nekulturnímu prostředí. V rodině mu vytváříme
„podmínky ke studiu“ – soustředěnou pozorností, diskusí, vlastním dobrým,
ale i špatným vzorem a postojem mu nabízíme učební nástroje, které pak
bude uplatňovat ve své dospělosti.
Ukázka je z knihy -Vývoj dítěte v 1.- 3. roce, Simona Lazzari, www.studioprozeny.cz
