Těžká doba
Kolem osmnáctého měsíce začínají děti pomalu ale jistě zjišťovat, že už nepotřebují pomocnou ruku rodičů a prozkoumat všechno na vlastní pěst je mnohem větší zábava. Nehledě na tu následnou volnost. Je to ohromná úleva pro všechny, když si dítě samo vyčistí zuby, oblékne punčochy, zapne bundu, uklidí hračky a sbalí batoh na procházku, polévku sní bez fleků na tričku a rozváže si tkaničky.
Bohužel to není vždy zalité sluncem. Toto období se totiž většinou rozbíhá souběžně s tím “vzdorovatým”, a tak se děti zmítají v emocích, neumí je rozlišit, prožívají je naplno, jsou drzé, ukřičené, umanuté, vzteklé, plačtivé a někdy i agresivní. Pak se jejich nově nabytý um snadno ztratí. Ve chvíli, kdy se dítěti nedaří, umí se projevit se vším všudy, hází věcmi kolem sebe a musí ze sebe tu frustraci dostat. Je to přirozený proces, ale je poměrně těžké s tím pracovat. Otázkou zůstává, jaký postup ze strany rodiče je vlastně nejlepší.
Možnost volby
Rodič má tři možnosti, jak palčivou situaci vyřešit. Nelze určit, která je nejlepší. Záleží jak na povaze matky a otce, tak dítěte. Možná v něm objevíte něco kouzelného, možná ho budete chtít chránit před neúspěchy. Je třeba rozhodnout se podle toho, co dítěti pomůže. Škatulkování může v tomto případě spíše uškodit. Jen vy nejlépe víte, jak se vaše dítě chová, jak reaguje, jak se smiřuje s novotami, jakou má trpělivost a vůli. Na druhou stranu nemá smysl dítě hned odepsat a udělat všechno za něj. Když mu nedáte prostor, aby se zasnažilo, jeho progres a vývoj může být pomalejší. Diskomfort není na škodu. To, že člověk podává při mírném stresu a v časovém presu lepší výkony, není náhoda.
Svépomocí
V ideálním případě nechat dítě poznávat všechno nové (v rámci bezpečnosti, samozřejmě) a jen ho z dálky pozorovat a vnímat, jak na věci přichází, jak postupuje a uvažuje. Nezasahovat, když se zasekne nebo se bude vztekat. Tak se nejrychleji rozvíjí dětská fantazie, v dítěti bují sebevědomí a rádo se pak se svými úspěchy pochlubí.
Bohužel spousta rodičů nemá trpělivost, často ani čas. Někteří nesnesou pohled na dítě, které se trápí a vymýšlí, jak něčemu přijít na kloub. Ono ale nejde o útrapy v pravém slova smyslu. Děti přece musí vynaložit úsilí, aby se mohly zlepšovat a posunout dál. Na druhou stranu je třeba mít míru a limit, kdy je třeba zasáhnout a prckům nabídnout pomoc. Při dlouhotrvajícím neúspěchu by totiž mohly ztratit zájem a období “já sám” odsunout k ledu. A to je ve věku kolem dvou let, kdy jsou děti opravdu hodně zvídavé a nakloněné zkoušení a průzkumničení, velká škoda.
Půl napůl
Pokud má dítě větší problémy s ovládáním emocí, při prvním nepodařeném pokusu o něco nového - ať se to týká oblečení, stavebnice, puzzlí, jídla nebo malování a mnoho dalšího - v něm exploduje vztek, je nervózní, nesvé a uplakané, je nutný zásah rodiče. Ale i to má pochopitelně svá pravidla. Nemá smysl udělat za něj všechnu práci. Uklidněte ho a přizvěte ho k nápravě. Ukazujte a vybízejte ho k tomu, aby vás napodobilo. Zdržte se ale komentářů a zároveň se obrňte trpělivostí. Pokud dítě nejeví zájem, nenuťte ho. Období, kdy chce všechno zkoušet samo, je specifické a založené jen na dobré vůli dítěte. Některé úplně mine a většinu dovedností si malí rošťáci osvojí až ve vyšším věku.
Tohle není pro mě
Pokud vaše dítě nezapadá ani do jedné škatulky, netlačte na pilu. Zbavte se touhy srovnávat s jeho vrstevníky a sledujte, co ho baví, co vyhledává. Podle toho se zařiďte. Přílišná snaha vmanipulovat dítě do pozice, která pro něj není přirozená, má kontraproduktivní efekt. Pokud nemá na novinky náladu a cítí, že mu schází trpělivost i vůle, pravděpodobně ho období, kdy se odpoutá od rodičovské pomoci mine. Nevadí. Každé dítě je přece jiné a je v jistém bodě povinností rodiče to respektovat.
