Pro ostudu
Po třech letech, které stráví dítě jen s maminkou, je odloučení těžké. Některé děti to sice snáší líp a s dostatečnou průpravou přechod do jiného prostředí zvládnou bez scén, ale uplakané dny se většinou nevyhnou nikomu. Tím nejhorším možným scénářem je ten, kdy dítě nebrečí steskem, ale dostává ze sebe frustraci, nadbytečnou energii a vztek na vlastní rodiče agresivitou vůči jiným dětem, umanutím a neukočírovatelným zlobením. Učitelky ve školce jsou sice zvyklé na rozličné chování a mají pro dětskou psychiku, osobnostní výstřelky a divoké reakce pochopení, ale malý sígr nebude v kolektivu dětí ani dospělých nikdy patřit k těm nejoblíbenějším. A o co víc ho bude okolí moralizovat a snažit se usměrnit, o to silnější bude jeho vůle pokračovat v “běsnění”.
Obouváte mu v šatně bačkory a každou chvilku mrknete na maminku kousek od vás, která si s dcerou v klidu povídá a vypráví jí, že musí do práce, ale uvidí se odpoledne a užijí si spolu spoustu zábavy. Mezitím vás synek kope do kolen a prsty zamotává do vlasů, dýchá vám na brýle a snaží se vlézt na záda, jen abyste ho v té zatracené školce nenechávala samotného. Je vám smutno. Trapně. A tak prohodíte strojenou frázi a s brekem (vás obou) odevzdáváte dítě do rukou učitelky. Ta si s ním určitě poradí. Ano, poradí, ale o pár hodin později vás nemine štiplavé kárání, že je vaše dítě prostě ďábel. A vše to budete muset valit před sebou.
Volání o pomoc
Není velkým tajemstvím, že zlobení ve školce bývá jen reakcí dítěte na životní změny. Je mezi cizími lidmi, není ve své kůži, musí poslouchat a navyknout si na nový režim, k tomu to brzké vstávání a odloučení od hraček a domácích mazlíčků, o mámině náruči nemluvě, nové jídlo, nové hračky, procházky a odpolední spánek. A jen zanedbatelný dílek pozornosti. A tak zlobí, aby se o něm vědělo. Učitelky si moc dobře uvědomují, co se v takových dětech děje. Ale někdy je těžké s nimi pracovat. Běžně se totiž uvádí, že na nový rytmus si děti zvykají i tři měsíce. Až po uplynutí této doby je vhodné dělat závěry a určovat, je-li dítě jen ve stresu z nastalé situace nebo je to nenapravitelný uličník, který by potřeboval přísnější výchovu a pevnou ruku.
Zásadní je, aby se včas odhalilo to, co dítě pomůže najít ztracenou rovnováhu. Hračky? Kamarádi? Oblíbená plyšová postavička z domova? Pohádka před odchodem do školky? Nebo trenky s akčním hrdinou? Snažte se najít něco, v co dítě uvěří. Musíte mu postavit stabilní bod, který vás dočasně nahradí.
Na sobě samotných ale nestavte celý den. Jak by dítě mohlo být ve školce šťastné, když se s ním loučíte se slovy “přežij to tady a po spinkání si pro tebe přijdu”? Stejně ošemetná je i otázka hodinové dotace za týden nebo za měsíc. Spousta maminek se nevrhá naplno do práce a často dochází jen na poloviční úvazek nebo šest hodin denně. Nevyčleňujte si čas pro sebe. Jen málokteré dítě zvládne osm hodin od pondělí do pátku. Chcete, aby vaše rodina žila jen pro víkend? Pokud je to možné, jezděte každou středu odpoledne, kdy si dítě vyzvednete dřív, na menší výlet a rozdělte tak týden ve školce. Nebo zůstaňte celý den doma. Na druhou stranu mu vysvětlete, že neležíte doma na gauči, ale vyděláváte peníze, protože bez nich byste neměli střechu nad hlavou, jídlo, hračky ani dovolené. Děti zvládnou pravdu. A o co víc jim budete věšet bulíky na nos, o to víc budou zmatené a ztracené ve změti pocitů, kterým nerozumí. Vytvoří konstrukce a vy jim stejně budete muset nakonec prozradit, jak to ve skutečnosti je. A zjištění, že jste jim lhali - i když s dobrým úmyslem - jen prohloubí citovou propast.
Závěrem
K otázce, je-li zlobení pro ostudu? Po třech měsících, kdy si dítě na nové prostředí nezvykne a rodiče mu nezvládnou vytvořit režim, který mu bude vyhovovat, to začíná být problém. Po uplynutí “aklimatizačního období”, by si neměli prcci vynucovat pozornost zlobením a agresí. O ostudě do té doby nemůže být řeč. Je přirozené, že nejsou ve své kůži, když musí maminka - střed jejich života - do práce.
