Mámě to trvá ..
Před nákupem samotným si jdeme odskočit. Je to naše rutina. Museli jsme ji zařadit, protože není nic horšího, než když vám dítě uprostřed supermarketu, kdy máte ještě minimálně půlhodinu bloumání a dvacetiminutovou frontu u pokladen před sebou, oznámí, že potřebuje čůrat. A rozhodně to nevydrží. Skáče, kroutí se a kategoricky odmítá úplatky v podobě bonbonů a koblih. Vešli jsme do obchodního domu a rychle na toalety. Dcera je zrovna ve věku, kdy se osamostatňuje a je pyšná na všechno, co překoná a dokáže. A tak za sebou zavřela dveře a šla “na to” sama. Slyším, jak se svléká, jak si sedá, jak čůrá, bere toaletní papír. Všechno šlo podle plánu. Potřebovala jsem taky. A tak jsme se vyměnily. Musí ťukat na dveře, abych věděla, že tam je. Naštěstí vidím stín nožiček pode dveřmi. Bohužel se mi zasekl zip u šortek. Notnou chvíli jsem s tím bojovala. A najednou slyším, že dcera není na toaletách sama. Byly to nějaké starší babky a začaly s ní diskutovat. Jak se jmenuje, jak se má a co si koupí. Čelo se mi rosí, zip ne a ne povolit. Dcerka odpovídá a já jsem i trošku pyšná, jak je slušná, milá a společenská. A pak dramatická pauza, nádech a .. : “Jo, jo, čekám. Mamky bobek musí ven. Čekám dlouho, ale zvládnu to, už jsem velká holka.” Babky se pochopitelně zasmály, já ne. Byla jsem rudá jako čínská vlajka. Ale co už. Obhajoba by stejně neměla smysl. Jen jsem pak malé musela vysvětlit, že nemůže vypálit všechno, co ji přijde na jazyk.
Máma je nalehko
Každý den jsme chodili do místního obchodu pro pár drobností, hlavně pro čerstvé pečivo. Z předešlého dne mi nechutná. To je dobré možná tak na žemlovku nebo nechat ještě víc uležet a namlít. I syn má rohlíky a housky rád. Doma děláme všemožné pomazánky a užíváme si krásný čas v kuchyni. Musím zaklepat, syn je v obchodě vždycky moc hodný. Nesahá na zboží, neotravuje, že chce tamto nebo ono, neběhá mezi regály. Jen povídá. Pořád a hodně. Ale nijak mě to neobtěžuje. To k dětem přece patří. Lepší než mlčkovat nebo děti, co se stydí promluvit a jen se schovávají za mámu. Jen ať je trošku od rány, bude to mít v životě snazší. Už jsme skoro na řadě, najednou se ale u pokladny začal řešit problém se špatnou cenou mražené tresky. “To bude na dlouho,” povzdechla jsem si. Syn začal pokukovat kolem sebe a jeho pozornost si získal muž stojící za námi. Při cestě obchodem jsme na sebe párkrát narazili, byl milý .. a pěkný, nebudu lhát. Nebyla jsem na lovu, ale sama jsem byla už pár let a chlap do života by se hodil. Dělali na sebe opičky a já byla ráda, že syna na chvilku zabavil. Zrovna jsem se sehnula pod pokladnu pro papírovou tašku, když slyším syna, jak říká: “Chceš říct tajemství pane, moje máma nemá ráda podprsenky. Ráno si ji zase náááááhodou zapomněla. Hlavou jsem se uhodila o madlo nákupního košíku. Postavila jsem se a cítila pohledy všech okolo. A nejvíc toho, komu ten svérázný vzkaz patřil. Nesmál se, ale jen potutelně usmíval. Ani nevím, jestli mi to bylo nepříjemné. Stejně jako ta tři rande, co už máme za sebou.
Na něco jsi zapomněla
Potřebovala jsem jít na nákup. Popadla mě mlsná, na internetu jsem našla recept a musela jít doplnit zásoby, abych se mohla pustit do pečení. Sedla jsem si k počítači a napsala si seznam. Dcera byla den jako z divokých vajec. V dobré víře jsem jí podala papír s tím, že má zodpovědnost, musí seznam dobře hlídat a uložit si ho do batohu. Viděla jsem, jak peláší k ruksaku, a tak jsem víc neřešila. Cesta do obchodu byla nezvykle klidná. Asi tím, že má svěřený úkol. Jen co jsme v supermarketu prošli za branku, pobídla jsem ji, aby vyndala papír a společně koupíme vše potřebné. Nestačila jsem se divit. Papír byl počmáraný a po mém seznamu ani památky. “Co to je?” Dívá se na mě a s vážnou tváří odpovídá: “To je novej seznam, připsala jsem tam šunku a bonbony.” Výborně, v hlavě jsem měla duto. Ani za nic jsem si nemohla vzpomenout, co byla na tom původním seznamu. A tak jsme koupili trochu zeleniny, šunku a bonbony a vydaly se k domovu. Druhé kolo absolvoval manžel se správným seznamem.
