Od každého trošku
Děti jsou víceméně klidné. Jasně, že mají svoje období, kdy se vztekají, odmítají, protestují, pláčou, kopou do všeho kolem, sotva popadají dech, propadají beznaději a zmaru, uráží se, protežují jen jednoho z rodičů a shání se po babičkách. Ale všechno se dá překonat a láska k mámě a tátovi je nezpochybnitelná. Někteří špunti jdou ale o kousek dál a umí rodičům hodně zavařit. Třeba tím, že záchvaty vzteku povýší o level nahoru a pravidelně se objevují s modřinou na čele. “Selfmade”.
Když vztek dítě ovládá
V první řadě je třeba připomenout, že vztek k dětem. A dřív nebo později mu přijdou na chuť. Záleží ale na výchově a na rodinné atmosféře. Pokud totiž dítě vidí, že vybuchnete při každé maličkosti, hádáte se, jste hašteřiví, urážliví a ve finále vám všechno prochází, nabyde dojmu, že takové chování je normální. A dá vzteku volný průchod. To může být ve věku kolem tří nebo čtyř let, kdy mají emoční projevy největší grády, poměrně nebezpečné. Klidná domácnost a vlídný přístup k dětem, partnerovi i všem okolo je základ. Malí rošťáci si mají svoji vlastní hlavu a spoustu věcí si přeberou po svém, ale hlavní stavební kámen je to, co odpozorují. Od vás.
Rána nic neřeší
Ne vždycky ale může za vztek rodič. Vlastně jen málokdy. Vztek totiž dítě nepozná a nenaučí se s ním pracovat, když si ho neprožije. Úkolem rodiče je, aby ho touto svéráznou emocí provedl a ukázal mu, že může pomoct od napětí a vyventilovat se, ale i ublížit jemu samému a ostatním a napáchat škody, které už možná nepůjde vzít zpátky.
A pak se dítě rozčílí, běží do svého pokoje. Vzlyká, nadává, bouchá do dveří. To všechno vnímáte, ale nemáte potřebu za ním jít. Ať se s těmi emocemi popere. A najednou ticho. To je pro rodiče důvod k obavám. Než stačíte doběhnout do místnosti, ozve se křik. To už víte, že je problém. Otevřete dveře a na čele rudý flek. Po zápěstí se svezlo pár kapek krve. Dítě se drží za hlavu a překotně vám vypráví, co se stalo. A tak, aby neutrpělo jeho ego. Ta hloupá skříň si tam tak stojí, ani se nehne.. A to zrovna když má prcek vztek. Jako byste se místo na špunta měli rozčílit na kus nábytku.
Děti - jsou-li v záchvatu vzteku - nemají pud sebezáchovy. A rána sem a rána tam. Vůbec jim to nevadí. V ten moment nedomýšlí důsledky svého jednání. Až po tom, co jim v hlavě třeští, si uvědomí, že ublížily samy sobě.
Bum bác!
Mezi nejčastější způsoby, jak děti ventilují vztek, rána o zem, ale s tím, jak emoce sílí, stupňuje se pochopitelně i způsob, jak si ublíží, protože ta původní “varianta” přestává být účinná.
- Hlavou o zem
- Pěstí do zdi nebo nábytku
- Divočina v posteli
- Švihání do stehen
- Bouchání do břicha
- Loupání záděr a lámání nehtů
Má rodič možnost volby?
Jako rodič nebudete mít chuť svěřovat se svým blízkým nebo pediatrovi. Možná by vám poradili, ale vzteklé dítě je spíš pro ostudu. Nebo ne? Ne. Je to stav, který je třeba řešit. Děje se to. A nikdo vás nebude vinit z toho, že váš potomek prožívá emoce takhle citlivě.
Těžko říct, jak situaci vyřešit. Pokud je dítě ochotné mluvit, promluvte si. Bez vyčítání, bez zpětných vazeb, bez výhružek a ultimát nebo citového vydírání. Nikdy na dítě nekřičte nebo ho za jeho chování netrestejte fyzicky. Fyzický trest vede logicky k sebepoškozování. Pokud jde jen o období a ne o patologický problém, na který musí nastoupit odborníci, pořiď mu některou z podpůrných hraček, které mu usnadní překonat vztek bez úhony na těle a na duši.
- Mačkací míčky nebo destičky
- Pastelky, aby se mohlo ze vzteku vykreslit
- Plyšáka, kterému se bude svěřovat
Sami nejlépe víte, co dítěti pomáhá překonat emočně vypjaté situace.
