Další zastávka Hysterie
Mezi druhým a třetím rokem vnímají děti emoce velmi intenzivně. Chápou, co jim dospělí říkají, zakazují, povolují, k čemu je vedou, do čeho je nutí. Začínají se vžívat do postav z pohádek a rozlišovat dobro a zlo. Poznávají první přátele, nastupují do jesliček a školek. Svět kolem nich je bohatší. Alespoň tak si to většinou myslí jejich rodiče. Pro spoustu dětí ale může jít o zmatek a zklamání, že je v jejich životě tolik limitů a omezení. A jak jinak si vydupat svobodu? Křikem, vztekem a agresí. Je to klasika, kterou si v různé intenzitě projde každé dítě. Myslete na to, že špunt dusící v sobě emoce, je ohrožen mnohem více než tichý pohodář od sousedů. Na obranu rodičů je ale třeba dodat, že některé děti jsou v dosažení svých cílů velmi úporné a umí se vztekat i několik hodin v kuse, být útočné, zlé a možná až zbytečně teatrální. A pro všechny kolemjdoucí bohužel i hodně přesvědčivé.
Do zbraně
Nenechte se odradit tím, že má řev vašeho dítěte větší grády. Tak to prostě je. Někteří rošťáci emoční změny prožívají víc, jiní méně. Je to normální. Může se stát, že to přechodné období, které eskaluje mezi druhým a třetím rokem věku, dá rodičům zabrat a pravděpodobně vyzkouší všechny různé metody, jak pro ně nepřípustné chování zarazit. Právě v tom je ale kámen úrazu. Je zcela pochopitelné, že nebudete trpět, aby se dítě chovalo agresivně, vztekalo se, odpovídalo vám výhradně trucováním, vztekem a napadáním. Na druhou stranu bez chladné hlavy matky nebo otce se nepohnete z místa. Na hysterické děti existuje jen jeden lék. Rodiče ho ale neumí použít. A pokud ano, dají mu jen pár šancí. A pokud nezafunguje, uloží ho navěky k ledu.
Představte si následující scénář: Jdete s dítětem do obchodu, nakoupíte a v klidu odcházíte. U vchodu ale malého špunta přepadne hysterie, že zapomněl na bonbony. Vracet se nemůžete z časových důvodů, na to, co chce, si měl navíc vzpomenout dřív. Dozajista byste se domluvili. Na vaše pokyny k posunu nereaguje, slzy jako hrachy, drží se futer a nechce se za žádnou cenu hnout. Přidává na intenzitě a jeho řev se rozléhá široko daleko. Nezdráhá se vypálit, že je uražené a nemá vás rádo. Klasika. Jakmile se pokusíte o kontakt, sesune se k zemi, kope kolem sebe, nebojí se vrazit i do lidí, buší pěstmi o zem, vzlyká a propadá v beznaděj.
Co udělat? Zůstat v klidu. Pokud máte dostatek času, sedněte si opodál a počkejte na příhodnější chvíli. Nesnažte se dítě konfrontovat nebo ho vztekem, který se po takové scéně ve vás nakumuloval, přinutit k odchodu. Je to jen přilévání oleje do ohně. Nechte ho v klidu, aby mohlo dítě svoje emoce samo zpracovat. Ale buďte mu nablízku. Neodcházejte. Jakmile dítě zjistí, že je samo, vše se jen zhorší. Je to směšné. Na jednu stranu vás odhání a nenávidí (podle jeho vlastních slov), na druhou potřebuje vědět, že jste tu pro něj a čekáte. Jakmile přestane plakat, dejte mu ještě pár minut, aby se ujistilo v tom, jak bude dál postupovat. Mluvte na něj v klidu, držte ho za zápěstí, nevyčítejte, bez výhružek. Přijdou-li si děti na svoje chyby a přešlapy samy, získávají tak mnohem cennější zkušenost, protože si ji uvědomí a zafixují v paměti mnohem lépe než mentorství rodičů. Děti ve vzteku neslyší, nereagují, umí se jen ohánět a křičet. Mějte proto stále na paměti, že nejde jen o vás - kdo vás vidí a soudí, o vaše emoce, zkažený den a cejch rodiče, co má nevychovaného rošťáka, ale především o dítě. Nedokáže popsat to, co se mu děje. Neumí s tím pracovat a překonat to.
Vyšší třídní
Mnohé děti jsou tak citlivé (i v tom negativním slova smyslu), že mohou při vztek zmodrat a přestat dýchat. Trvá to sice jen pár vteřin a brzy odezní, ale pro rodiče je to jako zlý sen. Jejich potomek lape po dechu a matka s otcem mají výčitky, že to způsobili oni svým nevybíravým přístupem. Omyl. Je to opět jen jeden ze způsobů vzteku. Stačí pár kapek vody nebo pouhé fouknutí do tváře. Dítě se lekne a nadechne se. V ten moment se lehce zklidní. Ne však zcela, je dost možné, že ho rozčílí ten jemný proud vzduchu ..
Absolutní tabu
Dítě si většinou vynucuje něco extra, sladkost, zážitek nebo hry. Po hysterické scéně se ale takovým ústupkům vyvarujte. Děti jsou velmi učenlivé a umí čerpat ze všeho, co zažívají. Pokud nabydou dojmu, že si něco vynutili a rodič nakonec povolí, dozajista to ti malí špunti zkusí za pár dnů znova. A budou ještě více odhodlaní, protože si ověřili, že to funguje.
Těsně po nepříjemném incidentu se k chování dítěte nevracejte a odveďte pozornost jinam. Večer - když je dítě klidnější a vnímavější - si ale sedněte a nenápadně nasměrujte hovor ke vztekání. Ptejte se chytře, pokládejte snadné otázky a dejte dítěti dostatek času na odpověď. Nevnucujte mu svoje názory, jen vyslechněte, co ho trápilo nebo rozhodilo. A můžete-li to nějak napravit. Nic víc, nic míň se po rodičích nežádá. Jen vědomí, že to jednou ustane.
