Zmuchlaný obličej
Mnohé příručky pro rodiče radí, že by se děti měly co nejdříve zapojit do domácích prací, aby si uvědomily, co to obnáší, naučily se mít zodpovědnost za svěřené úkoly a zároveň si cenily dřiny rodičů, podělily se o povinnosti a pochopily, že nic není zadarmo. Je to logické. Vychováte tak z malých rošťáků starostlivé a hodné lidi ochotné přiložit ruku k dílu. Pravda, někdy je to o nervy, děti smlouvají, odmítají, vztekají se, hrají na city, pláčou. Ale ve finále většinou všechno dobře dopadne a domluvíte se. Přeci jen v sobě mají zakořeněnou zvědavost a když spojíte domácí práce s hrami a různými rolemi, máte z poloviny vyhráno.
Po několika dnech, kdy už jsem se nemohla dívat na hromadu ledabyle složeného prádla, jsem vyndala žehličku a postavila se k prknu. Tříletá dcerka byla hned u mě a beze slova mě pozorovala. Byla jsem ráda, že je chvilku v klidu, nesápe se po mně, negeneruje žádné otravné zvuky jako je ježdění křídou po tabuli a nelítá ode zdi ke zdi. Zaujatě sledovala, jak jezdím žehličkou sem a tam, skládám a rovnám do komínků. Jako by si to taky chtěla zkusit. Po chvíli se osmělila. Vysvětlila jsem jí, že je žehlička horká a mohla by se poranit. Pochopila to a zase byl chvilku klid. Pak se ale začala vyptávat, proč žehlím. A tak jsem se opět dala povídání. Tentokrát o tom, jak to teplo napíná vlákna a oblečení je pak krásně vyhlazené a sklady jsou pryč. Podívala se na mě trošku zkoumavě a zeptala se: “Maminko, vyžehlíš si pak obličej, abys neměla tu velikou čárku na čele?” Polilo mě horko. Byla tak spontánní, dokonalá, vnímavá. Ale ta rána pod pás, že mi tříleté dítě vyčte hlubokou vrásku, mě trošku překvapila. S odstupem času vím, že to nemyslela zle. Měla pro mě řešení.
Díky, ale radši podstoupím méně invazivní proceduru.
Skutečná prsa
Můj syn je neuvěřitelně vnímavý. A poslední dobou ho zajímají rozdíl mezi lidmi. Holky jsou takové a kluci jiní. Někteří lidé mají vrásky, jsou staří a špatně chodí, další každé ráno běhají kolem bloku, mají svaly a pupky. Je toho tolik, čeho si všímá, že mám občas zábrany být před ním svá. S nadsázkou pochopitelně. Ale ten strach, že někdy taky schytám “soud”, tu zkrátka je. Nejsem z těch matek, které se se svými dětmi chodí sprchovat v plavkách. Myslím si, že jistá uvolněnost je na domácí půdě v pořádku. Ale netušila jsem, že si syn všímá i takových “detailů”.
Zrovna jsme se chystali ven. Balím si do batohu všechny nezbytnosti. Lahvičku s vodou, vlhčené ubrousky, doklady a peníze, telefon a powerbanku, malou knížky, kdyby přišla nuda, něco dobrého na zub, šátek pro jistotu a rezervní ponožky. Standardní výbava do města. Pobíhala jsem po bytě jen ve spodním prádle a snažila se soustředit, abych nic nezapomněla a nevraceli jsme se. Syn seděl v chodbě na zemi a díval se na mě. Popohnala jsem ho, aby se začal strojit. Bez protestů tak učinil. A pak šel k mojí hromádce s oblečením a donesl mi ho. Byl ten den tak milý, nejroztomilejší ze všech. A tak jsem se nasoukala do kalhot a navlékla si tričko. Po dlouhé době plynulý a ničím nenarušený odchod z domu. Nemohla jsem být šťastnější. Syn se ale zničehonic svalil na podlahu a hlava mu klesla do dlaní. “Mami, proč si nikdy nevezmeš skutečný prsa? Máš je pořád schovaný ve skříni.” Bradu jsem přitiskla k tělu a podívala se na svůj ne příliš objemný hrudník. Tak to prostě je. Ne všechny ženy mají přece velká prsa. Jsem spokojená, muž je spokojený. Všichni jsme. Teda ještě před minutou jsme si to myslela. Když jsem ho kojila, na velikost si nestěžoval. Ale co bych se zlobila. Malý rozumbrada. Myšlenka na to, jak mě vnímá vlastní dítě, mě ale pronásledovala ještě několik dní.
Heboučké nožky
Jsme krásné, kočky, femme fatale. Chodíme pravidelně ke kadeřnici a na kosmetiku, potíme se v posilovně, abychom byly pyšné na pověstné křivky, používáme celou řadu “malovátek”, rády se strojíme a líbíme. Je to přirozené pro všechny ženy. Každá má sice jiný ideál krásy a jde jiným směrem, ale potřebu pravidelné péče máme společnou. A děti si toho všímají. Kolikrát za mnou syn přiběhl s tím, že jsem krásná, že mi to sluší, že se budu tatínkovi líbit. Děti jsou v tomto směru úžasné, nekalkulují, pálí upřímnost na všechny strany. Někdy ale možná až moc.
Syn ten večer ne a ne usnout. Převaloval se ze strany na stranu, vymýšlel si draky na konzolích a strašáky ve skříni, jednou chtěl nechat rozsvícenou lampičku, pak zase přikrýt a přečíst pohádku. Byl to jeden z těch úmorných momentů, kdy byste nejradši mávly rukou a šli si po svém. Ale ne, tehdy jsem cítila, že to na mě zkouší jen naoko a někde hluboko v sobě mě potřebuje. Moji blízkost. Přitulila jsem ho k sobě a vsadila na blízkost, synchronizovaný dech a teplo lidského těla. Chvilku - zdálo se - to fungovalo. Najednou se ale přetočil a rukou se mi otřel o lýtko. I přes šero jsem viděla, že zpozorněl. Zkusil to znovu. Pravda, byl to už nějaký den, co jsem vzala žiletku do ruky. Posadil se a bez okolků se zeptal: “Maminko, ty máš jinak heboučký nožičky. Chceš mít kožíšek jako kocour?” V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ho mám jedním gestem “srazit” zpátky do polštáře a zahrát si na uraženou, smát se nebo se po právu zastydět.
