Pomocná berlička
Nelze popřít, že pohádky mají ve světě dětí nezastupitelné místo. Jsou to jednoduché příběhy, kde dobro vítězí nad zlem, všechny postavičky jsou na první pohled rozeznatelné, kdo na kterou stranu patří, zpívají, tančí a všechno směřuje ke šťastnému konci. Občas se objeví zvířátka nebo jednoduchý humor. Tak to mají děti nejraději. Mohou se na ty kouzelné příběhy dívat stále dokola a nikdy je neomrzí. A rodiče toho rádi využívají. Pokud ví, že má dítě pohádku v oblibě, neváhají jim pohádku pouštět pravidelně, aby měli chvilku klidu.
Problém je ale v tom, že po čase se z objevování nového stane jen pasivní sledování televize a děti tráví čas bez jakéhokoli přínosu. A právě tam postrádá vysedávání u televize smysl. Děti totiž v této fázi nedokážou vytvořit nové konstrukce, odhalit na vzorcích chování nic nového, prozřít a zabývat se maličkost a jemnými nuancemi. Bez podpory rodiče, který jim detailněji - ale stále úměrně věku dítěte - vysvětlí, co se děje, se nepohnou z místa, otupí a jen ztratí cenný čas.
Tříleté dítě možná rámcově chápe celý děje Sněhurky, odhalí převlečenou královnu a pozná otrávené jablko, fandí trpaslíkům a netrpělivě očekává příjezd prince na bílém koni, ale pohádka toho v sobě přece ukrývá mnohem víc. A je úkolem rodiče, aby ta dobře ukrytá tajemství s dítětem odhalil.
Pomalu se zapojujte
V první řadě jednou nebo dvakrát - jak moc potřebujete - pusťte dítěti vybranou pohádku a jen tiše sledujte, jak na ni reaguje. Co ho zajímá, co komentuju, kde prožívá emoce, co je pro něj na příběhu stěžejní, zapisujte se chvíle, kdy dítě tápe. Nijak ale prozatím nezasahujte a jen sbírejte data, abyste příště mohli být připravení a posunout dítě o kousek dál.
O pár dní později si sedněte k pohádce, připravte si něco k zobání, zabalte se do deky a připravte se na zajímavou výpravu. Vyvarujte se toho, abyste hned v začátku dítěti přednesli svůj záměr a vnutili mu svoje myšlenky. Ve chvíli, kdy dítě znejistí, což může klidně nastat až po dvaceti minutách, pohádku stopněte a situaci osvětlete nebo zkuste vymyslet příměr z vašeho života, který dítě důvěrně zná. Smějte se a komunikujte s dítětem na jeho úrovni.
Neponižujte dítě, nesmějte se jeho názorům, za každou cenu nevyvracejte jeho pravdy a představy. Nechte ho, aby mohla naplno úřadovat dětská duše, ale ukažte mu, že pohádka nabízí o něco víc. S tím se ale pojí i další parametr. Délka. Desetiminutové příběhy jsou sice pro děti na první dobrou jednoduché a nasmějí se u nich, ale často jsou z nich malí pozorovatelé zmatení. Do krátkého časového úseku se totiž musí vtěsnat spousta emocí, zápletky jsou zkrácené a celý příběh odehraný “šmahem”. Čas je pro děti nedoceněnou komoditou a u pohádek to platí dvojnásob. Pokud to dítě zvládá, je mnohem lepší pustit mu klasickou pohádku v délce hodiny nebo i devadesáti minut. Vše je tam mnohem lépe rozebrané a rodiče mají větší pole působnosti, jak dítěti odhalit skryté nástrahy.
