Miluju, miluju, miluju
Dcera je vybíravá. Velmi. Je to některé dny až nesnesitelné. U babiček jí všechno, v restauraci sní svoji porci a pak se ještě sápe k nám do talíře, ve školce platí za nejlepšího strávníka. Doma jsou ale u jídla trapné obstrukce. Každé sousto zasluhuje pár minut rozmýšlení, spoustu slov, debat, skuhrání, připomínek o tom, co je špatně. Trošku se za to stydím a cítím výčitky, že jsem nebyla přísnější. Teď už je na direktivní přístup zřejmě pozdě. I když se o něj pochopitelně snažím. Zkoušela jsem veselá jídla z naskládaného ovoce a zeleniny, marmeládu do jogurtu, barevné hranolky ze všeho možného (od brambor přes batáty po řepu, mrkev nebo celer), oddělené stravování, společné obědy, vlastní výběr. Nepomohlo ani to, že jsme vařily spolu. Na druhou stranu jsou dny, kdy sní jídlo bez jediného slova. Zakouká se do pohádky nebo má prostě jen hlad. A jí. To jsou pro mě hotové kratochvíle. Je jich ale zoufale málo, možná tak dvakrát do měsíce.
Nedávno mi ale vzala vítr z plachet. Vařím ráda. S mužem jídlo zbožňujeme a vymýšlíme nové recepty a postupy. Zrovna jsem strouhala cuketu na falafel s cizrnou, kdy se vedle mě objevila. Dívala se mi pod ruce a povídá: “Můžu pak taky ochutnat? Tyhle kuličky by mi moc chutnaly.” Zvedla jsem obočí a o dva kroky se odtáhla. Nevěřila jsem tomu, co slyším. Vím, měla jsem reagovat jinak, když projevila zájem. “Ale prosím tě, vždyť cuketu nejíš.” Její pohled mi napověděl, že je trošku dotčená. “Ale mami, ty jsi zapomněla, že každý úterý miluju všechnu zeleninu?” V tu chvíli mi došlo, že zase rozjíždí svoje monology a s realitou to nemá nic společného. A tak jsem reagovala stručně a vcelku neohrabaně. “Je sobota.” Myslela jsem, že tím to utneme. Ale ne .. . Plácla mě přes bok a odsekla mi, že už o tom nechce teda nikdy mluvit. Je to už pár měsíců. A i přes svoji chybu, kterou uznávám, se nemůže na cuketu - snad z trucu - ani podívat. To ale musí být rodiče pořád “na stráži”, kdy jejich dítě ovládají rozmary a kdy jsou na pohodové vlně?
Když “vaří” babičky
Pobyt u babičky - jedné nebo druhé - je pro dceru opravdu za odměnu. Má jejich veškerou pozornost, hrají si, vymýšlí skopičiny, chodí ven, na hřiště, dívají se na pohádky, podnikají výlety do přírody, vaří a špitají si dlouho do noci. O hodinové divočině ve sprše a společném spaní nemluvě. Radši neřeším způsob jídla. Doma dbám na kvalitní suroviny, na druhou stranu nechci parazitovat na společných chvilkách dcery a prarodičů. Ať si to užijí. S trochou odstupu musím říct, že babičky jsou opravdu na rozmazlování, když to má míru.
První turnus trávila dcera u manželovy matky. Byla tam celý týden. A když jsme si ji vyzvedávali, abychom ji převezli k druhé babičce o pár kilometrů dál, bylo znát, že se jí nový “režim” hodně zamlouvá. Orosilo se mi čelo. Dostat ji zpátky do formy bude o nervy. O to víc, když teď stráví dalších sedm dní u další babičky. Nedá se svítit. Přijeli jsme tam a moje máma se hned ve dveřích - skoro jako součást pozdravu - ptá, jestli nemáme hlad. Ani nepočká na odpověď a už se žene do kuchyně. Dcera si přisouvá židli a pozoruje ji. Na housku s pomazánkou nemá chuť, na vanilkový jogurt stejně tak. A zmrzlinu babička bohužel nemá. Pak si ale malá všimnula krabičky se šunkou. Poručila si ji. A plíží se do spíže, jestli náhodou neobjeví lentilky. Hurááá, jsou tam. Hrdě je nese a sype je na plátek šunky. Máma je v šoku. “Co to dělá?” Odpověď je vytažená z prstu u nohy, ale pobaví. “To mi dělala babička od tatínka. Položíš pláteček šunky, na to nasypeš lentilky, barvičky vedle sebe a po tom to zakutálíš do ruličky.” Ještě ten den jsem si u tchyně ověřila, jak to s těmi šunkovo-lentilkovými dobrotami je, ale asi všichni tušíte, kde je pravda.
