Ten se mi nelíbí!
Možná máte usměvavé miminko, které se neškorpí na celý svět. Možná skoro vůbec nepláče, nevzteká se, nemáchá kolem sebe rukama, ale užívá si každý dotek, každou změnu, nové lidi a prostředí. Je klidné, zalupuje očima a potutelně se usmívá. Ano, i takové děti jsou. To ale neznamená, že je pláč špatně. Přeci jen je to jediný způsob, jak mohou dát malé děti, které ještě nemluví, najevo, že se jim něco nelíbí, příčí a zajídá. Kárat děti za brek tedy není na místě. Miminko pláče. Jedinou možnou reakcí, jak ukázat svůj nesouhlas, vás vybízí k akci. Ne ke křiku a mírnění, ale utnutí toho, co se mu ani za nehet nelíbí. A někdy - k nevoli všech - to může být přítomnost jistého člověka. Co na tom, že k miminku přistupuje s největší láskou, se strachem a pokorou.
I dítě má právo na názor
Jak se zachovat, když se dočkáte takové reakce? Někdo utrousí jízlivou poznámku, další se stáhne do ústraní a další pokusy vzdát, jiný se urazí nebo rozpláče, že u něj ten drobek nechce za žádnou cenu být. Všechny reakce jsou svým způsobem v pořádku, na druhou stranu by bylo bláhové myslet si, že dítě je automat na lásku a vřelá objetí. Takhle děti nefungují. I ony mají přece právo na preference, na vlastní pocity a emoce, na výběr. Pokud nechcete dítě nutit do porce brokolice ani do sportu nebo na prahu dospělosti ani do volby vysoké školy, protože vám přijde, že by mělo být svobodné, neuplatňujte takový postup ani na miminku. Přece musí být důvod, proč se mu protistrana nezamlouvá! Tak to nebagatelizujte a zakročte.
Tři tipy, co s tím
Je to sice nepříjemné a chcete to co nejelegantněji vyřešit, ale všechno má svůj čas. A tomu by měla odpovídat i různá řešení.
Na straně dítěte
Pokud dítě pláče - v krajním případě má hrůzu v očích, špatně se mu dýchá, rudne, má viditelné žíly na spáncích, třepe sebou, potí se, ohání se rukama a křičí, nenuťte ho být v prostředí, které mu evidentně nevyhovuje. To je základní rada, kterou byste měli vždy respektovat. Možná z druhého člověka cítí strach, někoho mu připomíná (třeba bubáka z pohádky), nevoní mu, bojí se jeho tělesné konstituce nebo velké pihy na nose, vousů a tetování. Neumí vám to říct, ale dozajista má k odmítání svůj důvod.
Neměli byste se pocitům dítěte vysmívat, zlehčovat je nebo sunout do ústraní. Jsou stejně důležité jako ty vaše. Dítě si vezměte k sobě, chovejte a vzdalte se. Je možné, že ve vaší náruči bude dítě klidnější a pochopí, že mu nic nehrozí. Musí se o tom ale přesvědčit.
Na krev
V žádném případě nedávejte dítě člověku, kvůli kterému miminko pláče. Celá situace by zbytečně vyeskalovala. V první řadě by dítě chytilo nekonečný záchvat, v druhé řadě by ztratilo ve své rodiče důvěru. Možná si říkáte, že miminko není takových myšlenkových a pocitových pochodů schopné, ale opak je pravdou. Právě procítění a jemné nuance jsou to, co dítě formuje. A moment, kdy i přes pláč a evidentní strach dáte dítě přímo “ke zdroji”, představuje skutečnou zradu, na které dítě vystaví základy rodinných vztahů.
Dopřejte si čas
Časový plán je pro odbourání bariér základ. Na první dobrou to zkrátka a dobře někdy nevyjde. Tak to zkuste o týden později, pak znovu, znovu a znovu. Nenuťte dítě udělat pokrok, nenuťte ho jít druhému naproti. Miminko musí samo chtít a uznat, že je i u jiných lidí bezpečno. A to může přijít jako blesk z čistého nebe. Pětkrát návštěva plná křiku a pak objetí a úsměv od ucha k uchu.
S tímto procesem se ale pojí tři další pravidla:
- Nekupujte si dítě (zapomeňte na dobroty a hračky - taková náklonnost není upřímná a stabilní)
- Nedávejte ultimáta (když příští návštěvu bude zase brek, už nepřijedu - nevíte přece, co za nevolí miminka stojí a trestem v této podobě ho jen znejistíte a zklamete)
- Netrestejte (žádné pohlavky nebo jedna výchovná na zadek, zdvižené prsty, křik nebo usínání o samotě - myslete na to, že dítě vám dává pláčem najevo nesouhlas a je limitováno řečovými schopnostmi)
