Bolestivá ztráta
Nemá smysl chodit okolo horké kaše. Univerzální rada, jestli děti na pohřeb vzít nebo ne, zkrátka neexistuje. Je tolik faktorů, které rozhodnutí ovlivňují, že není možné ustanovit, co je a není správně, kde je věková hranice, jak to dětem vysvětlit. Každý člověk se k tomu staví po svém a musí to rozetnout sám.
Zažil to každý. Lidé se rodí a umírají. Je to přirozený proces a nelze se mu vyhnout. Smrt čeká na každého z nás. Na někoho dřív, na jiného později. Někdo zesne stářím, jiný po nemoci, další tragicky. Někdo vnímá odchod chladněji, jiný ho prožívá do morku kostí. Emocionální propast je ale hluboká a beze dna. Neměřitelná. A tak je pochopitelné, že otázka pohřbu a dětí je nesmírně citlivá. Nechcete je totiž vystavit psychické zátěži, kterou sami prožíváte.
Pohřeb od pohřbu
Poslední rozloučení nemá jednotný scénář. Každá rodina pro svého blízkého připravuje něco jiného. Zatímco jedni dávají přednost kruhu rodiny a setkání do dvaceti lidí, druzí přizvou širokou veřejnost, přátele, kolegy, známé. Jiní se loučí jen u hrobu, další mají okázalou rozlučku. Všechno je správně. Je to jeden z mála okamžiků, kdy je třeba plně naslouchat vnitřnímu hlasu.
Tři základní otázky
V souvislosti dítěte na pohřbu vám jistě napadne nespočet otázek, ale tři vévodí. Jen vy znáte vztahy v rodině, víte, co by si zesnulý přál, znáte nejlépe svoje dítě. A podle toho musíte volit a rozhodovat. Není to volba ze stejné kategorie, jestli pojedete do zoo, kterou by mohlo rozetnout dítě. A právě proto je to tak těžké.
Budou mít děti z pohřbu trauma?
Pohřeb je ohromná zátěž pro psychiku, objevit se ale samozřejmě můžou i fyzické projevy jako chronické bolesti nebo paralýza. Toho všeho chcete svoje dítě uchránit. Trauma mohou mít, stejně tak dospělí. Můžete to ale výrazně zmírnit tím, že mu vysvětlíte, co se děje a co se bude dít. Že někdo zemřel, co se stalo, proč se to stalo, kde je, jak se s ním nakládá, že se s ním rozloučíte a jaký to má smysl. Dítě je studnice otázek a tak byste k němu měli přistupovat. Jen dobře informované dítě může i ve stresových situacích prožít vnitřní klid a ustát vypjatý moment s grácií. Nejde jen o chování před lidmi, ale i pohodlí na duši.
Samo vysvětlování má ale svoje jasná pravidla, která nesmíte překračovat. Respektujte proto věk dítěte a jeho povahu. Nebraňte se pláči a smutku ze ztráty. Dítě by mělo vidět, že vás něco trápí, že vám na zesnulém záleželo a chybí vám. Na druhou stranu při rozhovoru nebuďte příliš suroví, abyste dítě nevyděsili. Smrt je pro ně pravděpodobně nový pojem dosud známý jen z pohádek, kde zpravidla odchází jen ti zlí a špatní. Zdržte se emočních výlevu a přednášek, zároveň ale nezabředávejte do smyšlených historek o konci života.
Jsou dítěti tři roky? Dítě ve třech začíná mluvit a vnímat první souvislosti. Pravda o smrti by pro něj byla příliš krutá. Na druhou stranu už jsou věci, které si zasluhují skutečnost a ne smyšlené příběhy, kterých mají až až. Co třeba cesta do nebe, život naditý zážitky, láska a rozloučení? Buďte vřelí, nebraňte se emocím, ale chraňte dětskou duši.
Je dítěti pět let? Sedněte si a vyprávějte si příběh o životě a o jeho konci. Někde na pomezí předchozí i následující “kategorie”. Přihoďte pár historek a na konec shrňte, co se bude dítě na pohřbu a jestli chce dítě skutečně jít. Mluvte a respektujte jeho rozhodnutí.
Je dítěti deset let? Opět mu vysvětlete, co se událo. Zároveň mu ale dejte čas, aby se se situací vyrovnalo po svém a ten šrám na duši se mohl částečně zacelit. Šetřete slovy a spíš obejměte a jen vzájemně vnímejte dech. Těsně před pubertou dítě moc dobře ví, co je smrt, co obnáší pohřeb, co prožíváte. Nepotřebuje o tom donekonečna vyprávět. Blízkost - tichá - je pro něj mnohem cennější.
Děti na pohřbu. Přínos nebo děs?
Spousta lidí řeší, jestli si děti z pohřbu vezmou něco pro sebe a pochopí souvislosti a hloubku posledního rozloučení. Mnozí mají strach, že výstupem budou jen noční můry a zmatení. Stát se může cokoliv. Záleží na tom, jak moc traumatizující chvíle rodina prožívá, jaké byly vztahy, za jakých okolností ke smrti došlo, jak moc citlivé dítě je.
Na druhou stranu se může dospělý člověk (rodič) velkou měrou podílet na tom, abyste nemuseli dítě pohřbu stranit a ono pochopilo, čeho je na tu chvilku součástí.
Jde to s dětmi důstojně?
Možná to zní sobecky, ale na pohřbu chcete hluboce prožívat ohromnou ztrátu. Emoce prýští na všechny strany, lidé pláčou, smutní, vzpomínají. Atmosféra je ponurá, ale zároveň, klidná, tichá a na úrovni. A to je situace, kterou by mohly děti silně narušit. Možná by si chtěly uzmout pozornost pro sebe, začaly by se vyptávat, šmejdily by všude kolem, potřebovaly si odskočit nebo se jen rozplakaly, protože pláčou všichni ostatní. Nebylo by se čemu divit, zrcadlení emocí je pro ně typické.
Pokud si chcete obřad prožít hluboce a bez rušení, vezměte na obřad člověka, který vaše dítě dobře zná a prcek je na něj zvyklý. V případě nouze ho utěší nebo vezme ven před síň, kde ho zabaví a počká s ním do konce.
