Fandím ti, táto!
Když se jdu s dcerou koupat já, plavky většinou neřeším. Neřeším, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě cítím, že ve třech letech si nemusíme hrát na citlivky. Možná, že brzy názor změním. Nevím. Rodičovství se neustále mění, a tak možná přijde menší zemětřesení i v koupelně. U manžela je to ale jiná, když mají koupací směnu, navlékne muž šortky. Tam už jsme se přes hranici, kdy by nahota byla nevhodná.
To si spolu zase užili nekonečné sprchování. Spousta bublin, srdíček na skleněné stěně sprcháče, půlka gelového mýdla pryč, voda všude kolem a pára, že se mi při nahlédnutí do místnosti podlomila kolena a marně jsem lapala po kyslíku. Nejdřív vyšla malá, pak muž. A najednou byly plavky dole, manžel se schoval za plentu a nenápadně na sebe natáhl tepláky. Jenže v tom už ten malý bazilišek stojí těsně u něj a pobaveně komentuje, co vidí. Je to s ní těžké. Poslední půlrok si nosí z jesliček samé zajímavé rozumy.
“Ale jo, táto, dobrý. Jseš na tom určitě líp než Vojtíšek”: Muž zrudnul a ruce mu ztuhly. Nevěděl, jak reagovat. Nepotil ze sebe jen nesmělé “díky”, ale celá kauza mu ležela v hlavě ještě několik dní. Dnes už se tím sice baví a vzpomíná na trapný moment s úsměvem, ale tenkrát mu lehko nebylo.
Snahu dítě neocení
Po porodu se mi nedařilo shodit těhotenská kila. Nenabrala jsem moc, ale v porodnici jsem jich moc nenechala a doma jsem se soustředila hlavně na syna. Přiznávám. Odbývala jsem se jídla a po večerech, když byl konečně klid, dělala nálety na ledničku. Muffiny, koblihy, pečivo na tisíc způsobů, záviny z listového těsta, sýry a sladké tvarohy. To bylo moje. A bonbony, které jsem tajně ujídala ze synova šuplíku. Měla bych se stydět, já vím. Když už na můj účet utrousil nevybíravou poznámku i muž, věděla jsem, že je zle a mám nůž na krku. Dala jsem se do pohybu. Začala jsem cvičit a tak z devadesáti procent jsem omezila večerní obžerství. A výsledky byly znát.
A pak se jedno ráno chystáme do školky, svlékla jsem se jen do spodního prádla a hledala jsem ve skříni kalhoty a něco k tomu. V zrcadle jsem zhodnotila ten nový odraz a .. najednou se ke mně syn přitulil. Miluju ty chvíle, kdy si člověk nemusí o pusu říkat, ale dítě to napadne samo. Spontánně, zničehonic, jenom proto, že to tak v danou chvíli cítí. Povalil mě na zem a dal mi snad tisíc pusinek. Pak si hlavu položil na moje břicho a povídá: “Mami, ty máš krásný bříško, jako Marshmallow.” Takovou ledovou sprchu jsem si nezasloužila. Jistě, nevypadala jsem jako gladiátor, takovou sílu domácí cvičení nemá, ale jako pěnové bonbony se tedy necítím. To ráno byl odchod do školky o dost svižnější než jindy.
Nejsme na tom stejně ..
Obchodní domy nemám moc v oblibě. Spousta lidí, hluku, shonu. A o to víc, když tam musím jít s dcerou. Na všechno si chce sáhnout. Stačí mžik a už je v obchodě, dětská hřiště, křehké vázy a regály s vínem. Spousta lidí a lákadel. Nechápu rodiče, kteří tak v klidu tráví celý den. To musí být o nervy. Občas ale není zbytí a i my tam musíme zavítat.
Po tom, co jsem absolvovala nákup potravin a oblečení a krátkou kratochvíli na hřišti, kde jsem si uvědomila, jak zlaté a hodné dítě mám, jsme se cestou ven stavili na záchodě. Dcera to tu miluje, bez nadsázky. Společné záchodky pro mámu a dcerku jí baví. Usadila se, já taky. A každá se soustředila “na to svoje”. A pak se na mě otočila a povídá: “Podívej, mami. Já mám malej zadeček a potřebuju malej záchůdek. A ty máš velkou prdku, tak potřebuješ takovej obří.” V tu chvíli mi nedošlo, jak je šikovná, když pracuje s velikostí a vnímá různosti. Všechny moje myšlenky se točily kolem toho, že mám přes boky víc než metr. Ale po chvilce jsem jí odpustila.
