Rychle přeběhnout
Zaplula jsem do koupelny a nechala muže, aby se o dceru chvíli postaral. Ten den jsem byla opravdu unavená a potřebovala jsem si na chvíli odpočinout. Napustit si vanu, přidat pěnu, pustit si hudbu a jen tak lelkovat. Každému to občas prospěje. Z pokoje nebyl slyšet žádný hluk, jen tlumený zvuk televize. Konečně jsem se zklidnila a mohla vydechnout. Poslední dny byly náročné. Dcerka se rozmluvila a pálí jednu větu za druhou. A vcelku bez skrupulí. Co jak vidí, tak to řekne. Tisíce otázek a divoké emoce, takže když neví, rozpláče se. Když jí nabízím pomoc, odmítá. Když jí něco nejde, vzteká se. Takové období jsem nečekala. Nikdo o něm moc nemluví. Já vím, určitě to přejde, ale i tak. Ničí mě to. Myslela jsem, že už to nejhorší - ano, nejhorší, protože první rok malá proplakala - máme za sebou. Ale zřejmě ne. Nevím, jestli jsem na něco takového připravená. No, po půl hodině začala voda chladnout, a tak jsem vylezla ven s tím, že půjdu dcerku uspat. A připravím se na nový den, který bude - doufám - o špetku lepší.
Sakra, zapomněla jsem si věci na převlečení a to, co jsem měla na sobě, už se točí v pračce. Volám, nic. Nikdo mě neslyší. Ručník by se dal ždímat. A tak jsem na sebe natáhla tanga a rychle přeběhla do ložnice. Je to jen pár kroků. Z dětského pokoje ale zrovna vyběhla dcerka, sjela mě pohledem a už se nadechu je: “No, mámo .. Máš kalhotky na pankáče!” Svíjela se smíchy a rychle to běžela říct manželovi. Ten se neudržel a chechtal se jako blázen. Pravda, i já se pousmála nad tím, jak napřímo to umí dcera říct. A od té doby bylo všechno lepší. Já přestala brát naše soužití tak vážně a dcera tu úlevu zřejmě také ucítila a naladila se na pohodovou notu.
Jídlo všech barev
Jídlo je u nás doma číslo jedna. A ne jenom kvůli dětem, kterým se snažím připravovat to nejlepší, aby do sebe dostaly všechny živiny a vitamíny a zároveň je to pokaždé bavilo. Trpím potravinovými alergiemi, a tak stojím u plotny několikrát denně. Nemůžu se jen tak zakousnout do rohlíku, popadnout kelímek s jogurtem nebo si objednat pizzu, když nestíhám a únavou sotva stojím na nohou. Je to těžký život.
Děti příliš nereptají, když jim naservíruji zeleninu, luštěniny, maso, vejce a něco málo ořechů. Jsou tak zvyklé a dobře vědí, že se mnou nepohnou. Od té doby, co jsem musela nad jídlem více přemýšlet, jsem neoblomná a věřím, že skrz různé potraviny můžeme mnohé ovlivnit a zlepšit si zdraví. Ťukám na dřevo. Oproti svým vrstevníkům jsou opravdu vycvičené. Ten den jsem ale měla napilno. A tak jsem poslala muže do večerky s tím, aby tam koupil plněné knedlíky. Koukal na mě vyděšeně, ale neměl odvahu protestovat. Za pár minut byl zpátky. Děti si hrály v pokojíčku a čekaly na večeři. Když jsme každému naservírovala dva nudné bochánky a nalila skleničku limonády, cítily se nesvé. Nevěděly, co se to děje. “A kde mám paprikovej semafor?” Ani jeden se knedlíků nedotknul. Proč? No, protože na takové “prasárny” nejsou zvyklé. A tak jsme vytáhli z mrazáku zeleninovou směs a uvařili krémovou polévku. Večeře byla sice s hodinovým zpožděním, ale co na tom, když jsme si pochutnali. Nemohla jsem být pyšnější.
