Rozbité auto
Syn trpí na záněty středního ucha. Co nastoupil do jesliček, potýká se s tím co šest týdnů. Je to velice omezující a pro malého bolestivé. Chtěla bych mu pomoct a ulevit, ale nedaří se. Už jsme vyzkoušeli skoro všechno, ale na ORL jsme pořád jako doma. Sestřičky už tak hodné a vychází nám vstříc, že jsme objednaní zásadně na půl osmou ráno, abychom to měli co nejdřív za sebou a nemuseli dlouho čekat.
Ten den syn nebyl nemocný, šli jsme jen na kontrolu. Půl osmá, osmá, čtvrt na devět. Lidí v čekárně přibývalo a z ordinace byly slyšet hlasy sestřiček. Po doktorovi se ale zem slehla. Syn se dvakrát vetřel dovnitř, aby si odskočil na záchod. Žádné hračky pobliž (jak to u doktorů bývá) a já s sebou měla jen leporelo se zvířátky. Telefon se mi vybil a hodinky, po kterých se sápal, jsem naštěstí uchránila. A tak jsme si povídali. Mimo jiné o tom, kde by ten doktor mohl být. Jak je syn vnímavý jsem pochopila ve chvíli, kdy se dal s doktorem o půl hodiny později do hovoru.
“Přišel jsi pozdě, doktore.”
“Omlouvám se, určitě se ti to někdy taky stane. Budu mít teď o to víc práce.”
“Asi máš rozbitý autíčko. Můžeš si půjčit naše, to je v pohodě.”
Poprvé sanitkou
Městské slavnosti jsou pro místní lákavé, zábava, spousta lidí, veselí, piva a hudby. Ideální kombinace na dlouhé léto. Často si tyto kratochvíle užívají i děti, nechybí totiž stánky s cukrovinkami nebo malování na obličej stanoviště s lukostřelbou nebo chytáním rybiček. Organizátoři se vždy snaží zajistit program pro všechny zúčastněné. Každý si najde to svoje a není problém, aby se ze slavností stala celodenní záležitosti, kde rodina stráví několik hodin. Jen je třeba dávat pozor a neztratit se. Lidí jsou na takových akcích stovky, někdy i tisíce. A na takový šum nebývají děti zvyklé.
Naší čtyřleté dceři ale hlučné a těžko něco vysvětlovat a udržet ji na místě. Už jsem si zvykla, že chvilku neposedí. Nezlobí, nepotrpí si na vylomeniny, jen je ráda v pohybu a objevuje. Možná až moc. Zrovna jsme si ke stolu přinesli lahůdky z Nigérie a ochutnali banánovou směs s fazolemi, když vidím, jak dcera hodila placku na zem. Chvilku ležela, ruce roztažené. Zvedla jsem se s myšlenkou, že k tomu strupu na nose přibyde další na čele. Naštěstí už mají ve školce po skupinovém focení. Jak jsem se blížila, začala plakat. Řvát. Postavila jsem ji a viděla tu spoušť. Čelo jí prorazil ostrý kámen, rána byla hluboká. Zřejmě byla zasažená malá cévka. Krevní z ní tekla proudu a po pár vteřinách kapala z brady na mikinu. Muž lovil v batohu vodu a kapesníky. Zavolal sanitku a už jsme se balili. Měl dceru na ruce a já vyhlížela zdravotníky. Dovnitř se dceři moc nechtělo, ale nakonec se usadila do lehátka. Záchranář byl sympatický chlapík a malou kompletně proklepl. Měla velké štěstí, nebyl z toho ani otřes mozku. Jen ta díra na čele. Dvě tři zatáčky po městě, “bebíčko” pod kontrolou a dcerce otrnulo. Už zase měla tu svou vyřídilku.
“Řekneš mi, jak se jmenuješ?”
“Ne, nejseš skutečnej doktor.”
“Ale jen řekni, jsem takovej malej doktor.”
“Jsem Laurinka. A tatínek je Radek a maminka Markétka a kocourek Freddy. Všechno si to musíš napsat.”
“Děkuju.”
“Jo, jo. Ale zítra k nám na návštěvu nechoď.”
Je to s dětmi těžké. Na jednu stranu jsou roztomilé a spontánní, na druhou by jim dal člověk nejradši políček za drzost.
Policie zasahuje
Bezpečnostní složky obecně budí velkou pozornost a respekt. Mohou okamžitě zasáhnout a srovnat pořádek. Člověk se v jejich blízkosti cítí na jednu stranu nesvůj, na druhou chráněný. Je to takový prazvláštní mix emocí, který lze jen těžko popsat. Děti ale tyto niterní pocity nesdílí a přistupují ke všemu po svém. Hlavní je, aby dosáhly svého. A to se v případě naší dcery daří na výbornou.
Vyrazili jsme s dcerkou na výhlídku za město. Ve třech letech by to pro ni byl náročný výlet, a tak jsme ji usadili do malé krosničky. Cestou si pospala a nahoře jsme byli během chvilky. Je tam ohromné hřiště pro děti, hotový ráj. Pro rodiče, kteří mají z pozorování dětí na provazových prolézačkách unavené oči, vytahané krky a bolavou páteř, je k dispozici drobné občerstvení. Ideální cíl, když není času nazbyt a je třeba dítě unavit. Trasa nahoru je jen pro pěší, ale někteří lidé se osmělí a vyjedou na kopec autem. A všechny ty provinilce jezdí pokutovat městská policie. Je to takový místní folklor. Zrovna měli žně, aut tam bylo jako hub po dešti. Přicházíme a polista proti nám. Náš malý generál se vydal rovnou k němu.
“Ahoj, policajte. Máš kombinézu?”
“Jo, jsem v práci.”
“Podívej se na ty houpačky, jsou tam děti.”
“To je v pořádku.”
“Není to v pořádku, potřebuju se houpat. Řekni jim, že jsem Anežka. Je to tvoje práce.”
A tak si tam ten policista stál a měřil si naši holku vcelku přísným pohledem. Radši jsme ji popadli a dlouho se nezdržovali. Je to přesně takový ten typ, co má vždycky argumenty a alibi. V dopělosti se jí to bude možná hodit, ale z pozice rodiče a tichého a asertivního pozorovatele je to záhul.
