Na křižovatce
Nedávno jsem se sešla s kamarádkou. Vždycky si s ní skvěle popovídám, mám ráda i ty dva její rošťáky. A náš syn si s nimi vždycky skvěle pohraje. Jsou to kámoši jak hrom. Jednu věc jsem jí ale záviděla. To, jak její kluci dlabou. Co jim dá, to sní. O tom já si můžu nechat zdát. Náš malý nezbeda si pořád něco vymýšlí, zkouší se vymlouvat a zdrhnout od stolu. Je to únavné a mezi lidmi i docela trapné. Ale už jsem si asi i zvykla, že nic není bez vady. Jsou mu tři, třeba ho to časem přejde. I když zkušenosti maminek z různých diskuzních fór mluví o opaku. Kamarádka pořád vaří, je to její velké hobby. To, co ale kluci předvedli při poslední návštěvě, mě naprosto šokovalo. Posadila je ke stolu a podala jim talíře s nakrájenou zeleninou. Dvě malé houstičky s tvarohovou pomazánkou a od červené, oranžové a zelené papriky po třech tenkých plátcích. Zdvořile nabídla i mému synovi. Jako vždycky odmítnutí. A ti dva malí rošťáci se do toho pustili bez řečí. Vrtalo mi hlavou, jak je možné, že slupnou i zelenou papriku - dětmi tolik nenáviděnou. “Hrají si na semafor, vždyť jsou to přesně ty barvy.” Celý život s dětmi je hra. To vím, ale tak daleko moje fantazie nesahá. Bylo to kouzelné. Mého syna to ale nezlomilo. Jasně, že jsem to pak doma zkusila, ale tyhle triky ho prostě nepřesvědčí.
Udělám výjimku
Dcera nastoupila do školky. Je to tam kouzelné. Ani ve snu jsem si nedokázala něco takového představit. Krásné vybavení, dokonalé hračky, zrekonstruovaná prvorepubliková vila, ohromná zahrada, milé učitelky. A vlastní kuchyně, kde dětem připravují ty největší dobroty. Když jsem si pročítala jídelníček za poslední týden, sbíhaly se mi sliny na jazyku. To by si člověk pochutnal. Ale ne moje dcera. To je silnější kalibr. A s granolou, lívanci nebo těstovinami u ní nepochodím. Je hodně vybíravá. Nevím, kde jsem udělala chybu. Od miminka jsem se jí snažila připravovat pestrá jídla, aby měla všeho dost a ochutnala od každého kousek. Ale točí se u nás tři čtyři jídla pořád dokola. Všechno ostatní odmítá. Na radu pediatričky jsem zkoušela nechat ji “vyhladovět”. Prý má každé dítě pud sebezáchovy. Nemá, moje dcera mě přesvědčila, že je z jiného těsta a jde za hranici všeho. Když si něco umane, nic s ní nepohne. Měla jsem trochu strach, že bude dcera při svačinkách a obědech tropit scény. Už první den, kdy jsme tam byly spolu, aby se malá se vším seznámila a do začátku mě měla poblíž, jsme zavítaly do kuchyně. Dcera si všechno prohlédla a .. dostala otázku, co nejí. Že jí to tam samozřejmě nebudou dávat, aby neměla zbytečné nervy. Musela jsem se pousmát, protože seznam toho, co dcera odmítá, je nekonečný. Rajčata. Odpověď byla jasná. Aby ne, nesnáší je. Za život snědla jedno malé cherry rajčátko. Prý ji to bolí v pusince. Vůbec jsem si nedokázala představit, že by v jídelně vyšly jejímu požadavku vstříc. Ale jo. Prošlo to. Pak se k ní ale kuchařka nahnula a povídá: “V pátek bude pizza, budete mi v kuchyni pomáhat. Nedáš rajčátkům šanci?” A dcera? Vytřela mi zrak. “Tak jo, pizza může být. Ale nic jinýho.” A tak se taky stalo. Malá nemá s jídlem problém, dlabe všechno a bez reptání. Ve školce i doma. Jsem pochopitelně ráda, ale vlastně nevím, co jsem celé ty roky dělala špatně.
Jen bílá to může být
Dcera to má jako na houpačce. Jednou jí bez problémů, pak zase pár týdnů dělá cavyky a zkouší moje nervy. Asi jako každé dítě. Nikdy jsem z toho nedělala aférku. Tak to prostě je. Vždycky jsem se snažila připravit jí jídlo pestré a chutné. Jednou něco sladkého, pak trochu zeleniny, pravidelně maso, vejce a ryby. Jela jsem podle doporučení odborníků, aby jí v jídle nic nechybělo. A myslím, že se mi to celkem i dařilo. Ten týden jsem měla velký shon a stres v práci, doma jsem se nezastavila a byla jsem nachlazená. Vím, ty dny to se mnou nebylo lehké. Byla jsem nevrlá, otrávená, nechtěla jsem se bavit ani řešit malichernosti. Dala jsem dceři na stůl večeři a šla si po svém. Najednou ale slyším křik: “Mami, copak jsi zapomněla. Já teď jím jenom bílý papání. Jogurty, bílky a sníh.” Musela jsem se smát. Ani jsem nevnímala tu výtku k jídlu, ale ta její fantazie mě vytrhla od všeho a bylo mi o trošku líp.
