Krysí invaze
Syn je poměrně klidný, moc nezlobí, neuráží se, není příliš dominantní. Jen občas má svůj svět, hraje si, vypráví a dává průchod fantazii. Nijak mu v tom nebráníme, pro dětství je to přece typické. Poslední týdny jsou ale hodně divoké a obzvláště v noci zažíváme peklo. Ono když nás ve dvě ráno vzbudí křik z vedlejšího pokoje, kde se bojuje do “posledního muže” může to člověka - než pochopí kontext - trochu vyděsit. Uložili jsme se ke spánku. Syn usnul docela rychle a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl přijít zvrat. Šla jsem spát krátce před půlnocí a po dvou hodinách jsem byla v nejhlubším spánku. A najednou takový hluk, že jsem se posadila na posteli s očima na vršku hlavy se snažila pochytit realitu. Chůvička blikala jako o život a jen těžko zpracovávala zvukový záznam. “Mami, hned mi přines náboje. Už mám prázdnej batoh. Jinak ty krysy budu muset počůrat, aby se utopily. Nemám munici.” Hlavu jsem položila do dlaní a začala se smát. Nemohla jsem uvěřit, že se to fakt děje. Muž ale na rozdíl ode mě nevěřil tomu, že syn v záchvatu boje “nepokropí” pokojíček, šel situaci zkontrolovat. Malý rošťák stál na kraji postele a trenky od pyžama měl u kolen. Zvedla jsem se a šla za nimi. Společně jsme všechny krysy vyhnali a syna uspali. Jen my dva jsme usnuli až nad ránem, dětská fantazie je zkrátka nekonečná. Ale ty vtipné historky za to stojí.
Chci se přesvědčit
Dcera má svoji hlavu. Je to s ní občas hodně těžké. Snažím se ji vést, učit, hrát si s ní, vymýšlet skopičiny. Od všeho trošku. A přece se mi zdá urážlivější a umanutější než všechy děti kolem. Ale co?! Je to moje princeznička, kterou bych nedala ani za nic. “Tak rychle do hajan.” Ten den jsem měla všeho tak akorát. Dcerky nálada nebyla zrovna na jedničku a navíc se o mě pokoušela viróza. Chtěla jsem se zahrabat do postele a probudit se do nového a sluncem zalitého dne. Noc se ale trochu zkomplikovala. Bylo krátce před půlnocí, když jsem slyšela z dětského pokoje šramot. Byla jsem ale tak unavená, že jsem si ho automaticky spojila s chrutím dcery v posteli. Otočila jsem se na druhý bok a spala dál. Najednou se ale rozsvítilo světlo na chodbě. To bylo zvláštní. Natahuju se pro brýle, posadím se a .. u postele stojí malá silueta človíčka. Zapnu lampičku a nestačím se divit. Dcera má na sobě zimní bundu, holiny a čepici. Zmateně se ptám na důvod. “Nevěřím ti, že je noc a čas na spinkání. Potřebuju jít ven a přesvědčit se, že je tma a hvězdičky.” Na pár vteřin jsem se zadívala do rohu místnosti, abych se přesvědčila, že se to skutečně děje. Chtěla jsem ji odvést do pokoje, ale marně. Začala natahovat. A tak jsme v půl jedné ráno stály na balkoně a diskutovaly o tom, jestli je tma. Připadala jsem si jako Werich z pohádky Byl jednou jeden král. Byla to přesně taková tma, jakou Kopecký prodává mocnářům.
Kino pro jednoho
Měli jsme s mužem hodně náročné období. Spousta práce a zařizování kolem bytu. Nechci tím říct, že jsme na dceru neměli čas, ale pohádek viděla tou dobou o něco víc. Snažíme se to držet na jedné denně, ale když jsme se potřebovali víc soustředit na práci, představovaly pro nás příběhy od Disneyho řešení. Samozřejmě jsme si ale našli i čas na výlety a společné chvilky. Netušili jsme, že dcera je tak vnímavá. Nejde ani o to, že by si všímala naší práce, ale naučila se - i bez čtení a obrázků - manipulovat s ovladačem na televizi. Spíme. Chodili jsme brzo, abychom mohli vstávat už kolem čtvrté. Po ránu je člověk nejčilejší a na práci má klid. To nám vyhovuje. Bylo půl čtvrté a probudily mě hlasy z obývacího pokoje. “Slyšíš to?” Probudila jsem manžela. Seděli jsme na posteli a snažili se rozluštit, co se děje. Strach o dceru .. . Po tmě se muž s deštníkem plížil chodbu, já v jeho těsném závěsu. Otevřeli jsme dveře do dětského pokoje a dítě nikde. Krve by se v nás nedořezal. Pár kroků a stojíme v obývacím pokoji. Dcera byla rozvalená na gauči a pohádka o Šípkové Růžence šla zrovna do finále. “Ona si umí pustit pohádku?” Vrtalo mi to hlavou. Manžel přenesl dceru do postele, ani se neprobudila. Ráno nás samozřejmě zajímalo, jak to dokázala. Máme k televizi připojený externí disk, a tak se naučila sérii tlačítek, aby pustila, co potřebuje. “Normálně. Zelený, OK, OK, třikrát dolů a pak doleva. A Šípkovka začíná.” Jak jednoduché.
