Nevítané proměny
Dítě mluví, chodí, pomáhá v domácnosti, hraje si a ohromuje vás svou fantazií. Nemůžete být šťastnější. Dokonce umí vyjádřit svoje pocity. Řekne, co ho bolí, co ho tíží na duši, koho má rád, po kom se mu stýská, co by si přálo. Užíváte si rozespalá rána, kdy ten malý špunt miluje všechno na světě a úplně nejvíc svoje rodiče. Je to kouzelné. A pak švihnutí proutkem a všude kolem nenávist a zmar. Obvinění “je to tvoje vina” lítají na všechny strany, nešťastný život a smutek navěky věků. Je to šílený propad, na který nejsou rodiče připravení. Jak s tím ale pracovat, když takový emoční sešup přijde? Těžko.
Marná snaha
Rodiče - nehledě na to, jestli jde o ženy nebo muže - velice špatně přijímají, když k nim dítě chová negativní emoce. Mají za to, že existuje jen láska, respekt, pochopení, parťáctví. Aby ne, když takové hodnoty vkládají do výchovy. A vštěpují dítěti, že na takových základech stojí každý pevný vztah - rodinný, osobní, kolektivní nebo pracovní. Jak se tedy mohlo něco pokazit, když jste takovou cestu dítěti ani neukázali?
Musí si uvědomit, že jde o přirozený vývoj dítěte. Jeho psychika je kolem třetích narozenin hodně pod tlakem a vlídný přístup rodičů na tom nic nezmění. Dítě by mělo poznat pozitivní i negativní emoce a naučit se s nimi pracovat. A to se nestane, když nebude čile “trénovat”. Je to možná kruté, ale právě matka s otcem jsou první na ráně. Samozřejmě musíte hysterii regulovat a nastavit jasné hranice, ale nemá smysl se hroutit z pár ostrých slov a pokusů dítěte postavit se na hlavu. Je to úplně normální a s takovými stavy se potýká úplně každý rošťák.
Zatímco dospělý v hloubi duše miluje a nenávist “používá” jen ve výjimečných případech, dítě staví tyto dvě emoce na stejnou lajnu. A v tom vidí mnozí rodiče problém. Zbytečně. Děti na to přijdou samy. Jako v pohádkách. Po čase si uvědomí, že zatímco nenávist je mrzká, láska všechno překoná a budou ji skutečně cítit. Jen je třeba překonat divoké období. Nemusíte mít strach, že byste trpěli jenom vy - rodiče - a děti se jen vybíjely. I ony prožívají zmatek a mají vztek samy na sebe. Neumí s emocemi pracovat a jsou otrávené z toho, jak je ovlivňují. Čas. Žádný jiný lék není.
Emoce na uzdě
Základ pro to, abyste divoké období překonali bez úhony, jsou klidné emoce. A to především na straně rodičů:
Nedávejte ultimáta
Nepalte mosty
Nehádejte se s partnerem
Bude těžké toto patero dodržet. Ve vypjatých situacích jsou to často metody, jak si ulevit a zároveň dítě “potrestat”, ale v tak exponovaném momentě, kdy dítě balancuje mezi láskou a nenávistí a hledá pevný bod, může jít o velmi toxický přístup, s jehož následky se budete potýkat hodně dlouho.
Naopak byste v sobě měli mít pochopení. Nemusíte dítě neustále utěšovat a dávat mu tak extra prostor k tomu, aby se svými emocemi dál experimentovalo, ale respektujte jeho stav a držte se nastaveného režimu. Zároveň děti potřebují cítit, že je milujete. Ne podlézavě, ale upřímně a tak, jak tomu bylo od samého začátku. Získají tak pocit (a opravdu to tak je), že zatímco ony samy se potácejí ve víru emocí, vy jste jejich jistota.
Rada nad rady
Otázkou zůstává, jak se chovat k dětem, jak s nimi trávit čas, jak k nim najít vztah. Možná mají rodiče strach, že emoční výbuch přijde v tu nejméně vhodnou dobu. A veškerá pozornost se upne na vaši “neschopnost”. Tak se nenervujte a nastavte dny tak, aby vám vyhovovaly.
Zaměřte se na život doma - zvelebte si byt, poklízejte, rovnejte, vzpomínejte, vařte, dbejte na společný čas v “domácích podmínkách”, lenošte na terase
Nastavte hranice, za které se nejde - nepoužívají se sprostá slova, neplive se, dítě by nemělo být agresivní
Respektujte prostor - pokud se chce dítě vyvztekat a odmítá vás pustit do vlastní pokoje, přijměte to. Budete mít aspoň chvilku pro sebe a dítě bude mít možnost srovnat si myšlenky