Bezpečí nikde
Říká se, že když dítě spadne z výšky, do jednoho metru, většinou se nic moc nestane. Půjde jen o nějaké ty boule, ale žádné zlomeniny ani vážnější potíže. Stejné je to i v případě, že má-li dítě 70 centimetrů, pád z takové výšky by mu neměl ublížit. Spoléhat se na to samozřejmě nejde. Představte si kočku - pokud nemá dostatek času a prostoru na přetočení, může být pro ni pád ze stolu nebezpečnější než šipka ze třetího patra. Podobné je to i u dětí. Žádný pád se nedá kvalifikovat jako bezpečný nebo malicherný. Pro tělo jde o ohromný šok a následnou bolest. Stačí pod sebe špatně “složit loket” nebo ciknout zuby o hranu a problém je na světě.
Jak tedy na to, abyste nemuseli u dítěte nonstop stát a hlídat jeho náhlé výpady? Bez důsledné průpravy se neobejdete, ale čím více bude špunt za vaší asistence trénovat, tím rychleji si vytvoří zdravé návyky a bude se chránit automaticky a zcela přirozeně. Za pár týdnů bedlivého dohledu to jistě stojí.
Lezec
Plazí se a pomalu se staví na všechny čtyři? Výborně. Nemusíte mu vyklidit pokoj a nechat volné pole působnosti. Po pár dnech trénování připravte batoleti pořádnou řádku překážek. Nemusíte vymýšlet nic složitého. Stačí se natáhnout doprostřed místnosti. Vy sami - rodiče - nalákáte dítě, aby vás přelezlo. Jasně, vy byste to v klidu překročili, ale pro toho prcka je to jako výstup na K2 a neuvěřitelně opojný pocit, když to dokáže. Snažte se mu nepomáhat a jen ho jistěte pro případ pádu. Neposouvejte ho, nedržte ho za nohy, nekryjte mu záda. Lehněte si na koberec, kolem dejte polštáře. To pro bezpečí úplně stačí. Možná budete překvapeni, jak nezdolnou vůli a ohromnou sílu a vynalézavost vaše dítě projeví.
S každým pohybem nahoru se dítě učí, jak správně zatnout svaly, jak se jistit, jak se naklonit, jak skrýt hlavu, jak se chytit, jak se zapřít. A to je něco, co si jinak než praxí neosvojí. Nehledě na to, že bude s vámi, užijete si spoustu legrace a mimoděk posílíte pouto mezi miminkem a rodičem. Jednoduché a efektní.
Rovnou na záda
Nebude to trvat dlouho a dítě začne postávat u nábytku. Šťastné z toho, že stojí, že se udrží na dvou nožkách, že vidí svět z jiného úhlu. Je to velký posun. Tahle fáze - před samostatnou chůzí - ale může trvat i několik týdnů. Záleží na dítěti, jak dlouho bude chtít trénovat stoj a rozhlížet se po okolí. Tato fáze má i svá rizika. Dítě stojí, vypadá sebejistě, nic se nemůže stát. A pak spadne dozadu, rovnou na záda, hlavou o zem. Jako když padá dřevěná lať. A tak si sednete k pohovce na zem a jistíte dítě, aby se už nic podobného nestalo. Děláte to tak ale správně jen z jedné poloviny. Chytání je jedna věc, ale jak se má dítě posunout dál, když ho rodiče neučí ničemu novému. Položte mu velmi jemně ruku mezi lopatky a ve chvíli, kdy cítíte, že se schyluje k pádu, zatlačte a rukou sjeďte na spodní hranici beder. Záda dítěte tak udržíte ve svislé pozici a nevědomky ho donutíte si sednout a ne padnout jako prkno. Jednou, dvakrát, třikrát a dítě velmi rychle pochopí, co se od něj chce. Není to pochopitelně stoprocentní ochrana před pádem a ránou do hlavy, ale značně tak omezíte počet boulí a nehod.
Ruce vpřed
A jako poslední je na řadě chodec. První krůčky se během pár dní promění v pobíhání po místnosti, přidá se běh a poskoky. To je pohybu. Sotva dítě zachytíte pohledem. Jakmile dítě pochopí, jak nohy fungují, je k nezastavení. S tím se ale pojí i poměrně velké riziko pádu. Upřímně - nemůžete tomu zabránit. Vždycky se na cestě najde nějaká překážka nebo levá nevystřídá pravou .. a už leží na zemi, pláče a se vzlykáním ukazuje na bebíčka. Nejlepší ochrana je dát ruce před obličej a chránit si nos a zuby. Vezměte dítě k sobě a na vlastní těle, kdy budete simulovat pád, mu ukažte rozdíl. A příště - až zaškobrtne - bude vám pyšně hlásit, že si nerozbilo čumáček, protože umí dát ruce před sebe.