Při formování nového života spolupůsobí mnoho dalších faktorů. Myšlenky a city jsou pouze jedním z mnoha takových vlivů. Ve srovnání např. s genetickou dědičností jsou však jedinečné tím, že je možné je ovládat. Žena jimi může pozitivně působit v takové míře, v jaké si přeje. To ovšem neznamená, že budoucí štěstí dítěte závisí na schopnosti matky mít dobrou náladu dvacet čtyři hodin denně. Občasné pochybnosti, nejistoty a úzkostné stavy jsou v době těhotenství běžným jevem. I ty mohou ve skutečnosti napomáhat vývoji ještě nenarozeného dítěte. Jde spíše o to, že nastávající matka získává s novými poznatky nový způsob, jak v pozitivním směru aktivně ovlivňovat emocionální vývoj svého dítěte.
Nové poznatky a výzkumy prenatální psychologie přináší nové informace pro lékaře a tím jim umožní vyhnout se mnoha případům patologického průběhu těhotenství a komplikacím u porodu, naděje pro matky a otce, protože jde o prohloubení a obohacení rodičovství, a především nadějí pro ještě nenarozené dítě, které bude mít z nových poznatků největší prospěch. Nyní víme, že již v těhotenství máme co do činění s bytostí, která má své vlastní vědomí, odpovídá a prociťuje lásku v mnohem větší míře, než jsme si doposud mysleli. Během vývoje v děloze a i při narození si proto zaslouží – a vlastně i vyžaduje – citlivější, starostlivější a humánnější péči.
Francouzský porodník Frederick Leboyer, autor práce o netraumatizujícím porodu, to intuitivně vycítil. I proto se tak důrazně zasazoval o jemnější metody porodu. To, co se klinicky zjistilo, potvrzuje jeho závěry. Novorozenec velmi citlivě vnímá, jak přichází na svět, je pro něj velmi důležité teplé, bezpečné a humánní prostředí. Vnímá něhu, měkkost a laskavý dotek, ale právě tak vnímá opak. Odlišným způsobem reaguje na silné světlo, zvuky přístrojů a chladnou neosobní atmosféru, která se tak často vyskytuje na nemocničním porodním sále. Zdaleka nejde jen o porod samotný.
Většina toho, co bezpečně víme (potvrdily to fyziologické, neurologické, biochemické a psychologické studie) se týká dítěte od šestého měsíce jeho nitroděložního života. Podle všech měřítek se dítě v tomto okamžiku stává fascinující lidskou bytostí. Dokáže si pamatovat, slyší, dokonce se učí. Umí vycítit a reagovat nejen na nediferencované emoce, jakými jsou láska a nenávist, ale i na mnohem jemněji odstupňované citové stavy, jakými jsou citová nejednoznačnost a rozpolcenost.
Porod je první, déle trvající emocionální a fyzický otřes, kterým dítě prochází a na který nikdy úplně nezapomene. Prožívá okamžiky neuvěřitelného smyslového prožitku – okamžiky, když každý kousek jeho těla omývá teplá plodová voda matky a obepínají ho matčiny svaly. Tyto okamžiky se ale střídají s okamžiky veliké bolesti a strachu. I za nejpříznivějších okolností porod rezonuje celým jeho tělem jako seismický otřes vyvolaný zemětřesením.
V jedné chvíli se jeho tělíčko celé blažené vznáší v teplé koupeli plodové vody, v následujícím okamžiku se ocitá v porodních cestách a je tady začátek krušné zkušenosti, která může trvat mnoho hodin. Stejně vysilující je i konec porodu. Mysl dítěte zaznamenává každý pocit, gesto a pohyb. Nyní již nic neunikne jeho pozornosti. Dokonce i ten nejmenší detail zanechává nesmazatelné paměťové stopy, i když si je v budoucnu bude umět dítě zřídkakdy spontánně vybavit. To neumí téměř nikdo z nás. Porod způsobuje určitý druh amnézie. Příčinou je oxytocin, který matka vylučuje v první i druhé době porodní (oxytocin je základní hormon v těle matky, který vyvolává stahy dělohy a laktaci). Přítomnost tohoto hormonu tedy nejspíše způsobuje, že mnohé vzpomínky spojené s naším narozením vymizí z našeho vědomí.
To, jak se matka cítí v době porodu, má nesmírný vliv na jeho průběh. Pokud je uvolněná, plna důvěry a těší se na narození svého dítěte, má velmi dobré vyhlídky, že porod bude jednoduchý a bez potíží. Je-li plna pochybností a obav a není si jista svou úlohou budoucí matky, riziko komplikací úměrně vzrůstá.
To přirozeně neznamená, že každý vážný stres matky nevyhnutelně způsobí poškození dítěte. Ale kdo ví, jak velké fyzické a emocionální újmě by mohli zdravotničtí profesionálové (jakými jsou gynekologové, porodníci a zdravotní sestry), zabránit jednoduše tím, že emocionálnímu zdraví těhotné ženy budou věnovat právě takovou pozornost, jakou věnují jejímu fyzickému zdraví? Znamenalo by to hlavně s větší zdrženlivostí a rozvahou používat rutinní přístupy, léky, monitorování dítěte, císařské řezy a další rozvinutou techniku, která převážně vládne na porodních sálech.
Jak poznamenal Dr. Leboyer již v 70. letech minulého století, těžko je možné si představit děsivější vstup do života než ten, který porodnictví ( i když bez zlého úmyslu) vymyslelo pro další generaci dětí. Miminka se nejčastěji rodí v místnostech charakteristických svým ostrým osvětlením a chladnými ocelovými přístroji. Přítomni jsou cizí lidé s rukavicemi na rukou. Když už jsou dítka na světě, oddělí je od jejich často omámených a léky opojených matek a bez dlouhých ceremonií uloží do inkubátoru.
Je překvapující, že tento systém péče ještě existuje. Je čas, abychom si konečně uvědomili, nakolik je pro novorozence i rodiče škodlivý. Pokud změníme svůj přístup a uvědomíme si, jak je to důležité pro nás a naše děti, můžeme předcházet traumatům, násilí, manipulaci, drogám, ... a vytvořit svět porozumění, radosti, lásky a harmonie.
MgA.Katarína Zatovičová
Zdroj: www.respektkporodu.cz
