Z očí do očí
Očička miminek jsou nesmírně citlivá. Vidí jen základní barvy jako je bílá a černá, sytější odstíny se přidávají postupně. Právě proto nemá smysl dětem pořizovat křiklavá leporela, ale bohatě stačí kontrastní knížečky, na kterých si dobře zlepší zrak, naučí se rozpoznávat hrany a přechody. Do prvního roku věku se taky může svévolně objevit šilhání. V drtivé většině případů samo odezní s tím, jak se oči vyvíjejí a zesilují, ale někdy je třeba navštívil specialistu a podstoupit vyšetření. Může jít o vrozenou vadu, která vyžaduje operativní zásah nebo korekci v podobě klapek a brýlí.
A teď si představte vcelku běžnou situaci. Miminko leží na podložce a vy se na něj křeníte a snažíte se ho rozesmát. Nejdřív se mu díváte do očí, ale pak si chcete hrát “na schovávanou” a vlezete si zrcadlově nad jeho hlavičku. Dítě se na něj obráceně a z horní strany. Ano, vidí vás, ale jeho oči dostávají pořádně zabrat. Takový směr je totiž pro bulvu nesmírně náročný (a doposud nepoznaný). Vždy se tedy na miminko dívejte tak, aby vás vidělo přirozeně a v tom správném směru. Na skopičiny bude času dost.
Mimo šilhání byste mohli vyvolat i zvracení nebo bolest hlavy. A to jistě nechcete. Pořiďte dětem hračky přiměřené jejich věku - například zrcátka zabudovaná do plyšových zvířátek. Budou je natáčet, prohlížet se a učit se kolem očima. Jednoduché, levné a účinné.
Reakce na pláč
Tahle poučka platí pro miminka i pro menší a větší děti. A svým způsobem i pro dospělé. Děti od prvních dní jsou velmi citlivé na reakce svého okolí. Jedna věc jsou vaše slova, druhá gesta a posunky v obličeji a emoce. Pokud dítě pláče - kor miminko, které neumí jiným způsobem vyjádřit svou nespokojenost a nepohodlí, zůstaňte v klidu. To ale neznamená, abyste nahodili úsměv a snažili se problém miminka bagatelizovat nebo přecházet. Dítě (ano, i takhle malé a čerstvé) potřebuje souznění, pochopení a lásku.
Pokud ho tedy bolí bříško, povídejte si o tom, snažte se mu pomoct, přijměte jeho strachy a bolení. Pokud se budete smát, dítě nabyde dojmu, že nejste na stejné vlně a může vás začít odmítat. Je to přirozená a pochopitelná (!) reakce.
Nemusíte být úzkostliví a hned přiskočit, ale respektovat aktuální miminkovské emoce. To je základ, který když si osvojíte, tak se vám stokrát vrátí.
O samotě
Nechat vyplakat, nechat vychladnout, nechat vyvztekat. Generace před námi považovaly takové chování rodičů za normální. Dnes už je jasné, že přístup, kdy dítě (miminko) necháte srovnat se s emocemi o samotě, nepřináší žádné pozitivní výsledky.
Pár minut ano, ale půlhodina už je zkrátka přes čáru. Co se asi honí hlavou miminku, které volá o pomoc (kvůli bolesti, hladu nebo třeba strachu a emocím, se kterými ještě neumí pracovat). A máma nebo táta nikde? Co to s ním udělá? Akorát tak posílíte jeho chmury. Budou se na sebe nabalovat a hluboce utrpí vzájemná důvěra. Možná si myslíte, že malé dítě máte omotané kolem prstu a bude vás poslouchat, zbožňovat a respektovat, ale ona důvěra jde mimo tyto linie. A pokud se naruší, těžko budete škody napravovat. O to hůř, že dítě citové nedostatky v rámci rodiny, nevyjádří slovně, ale právě svým chováním. To pak budete považovat za nevychovanost a nevděčnost.