Doba se mění
Už dávno neplatí, že dvě nebo i více generací žije pod jednou střechou a sdílí všechno v rámci blízké rodiny a příbuzných. Dnes se lidé rozlétnou do světa a neřeší stovky kilometrů. Díky telefonům, počítačům, možnosti natáčení videí a celé řadě dalších technologií není vzdálenost problém. Zavoláte, spojíte se, popovídáte si, vidíte se. Je to tak jednoduché ..
Žijeme v digitální době, všechno je rychlé a dostupné. Stejně tak blízkost našich nejmilejších. Otázkou zůstává, jestli to tak pozitivně vidí i děti, které od prvních dní staví především na fyzickém kontaktu a vzájemné blízkosti. Některé ano, jiné ne. Ale když není zbytí, vezmou videohovorem zavděk všechny.
Každé dítě je jiné a nelze všechny házet do jednoho pytle. Záleží na jeho povaze i výchově a prostředí, ve kterém vyrůstá. Faktorů, které ovlivňují jejich vnímání, jsou desítky. Stejně vrtkavé je i jejich psychický a emoční vývoj. I ten reakce na okolní svět hodně ovlivňuje. Ani odborníci nejsou na jedné vlně a nemohou se shodnout, jestli je videohovor přínosný nebo ne. Rodiče ale mají většinou jasno a kontakt s prarodiči (nebo jinými příbuznými a známými) dětem neodpírají.
Jak často je akorát?
Jsou rodiče, kteří jsou ve spojení neustále. Hovor dvakrát nebo třikrát denně pro ně nepředstavuje velký problém. Neustále si mají co říct a mluví víceméně jen o dětech. Sdílejí večerní koupání a ochutnávání řepy. Je toho možná až moc. Možná chtějí nepřítomnost babičky a dědečka maximálně vynahradit, ale všeho moc škodí. Dítě si pak nemůže užít ryzí čas s matkou a otcem. A to je chyba. I přes telefon dokáže najít u starší generace útočiště a autorita rodičů jde stranou. Paradoxně si tedy přílišným kontaktem spíš škodíte a parazituje na výchově.
Na druhou stranu telefonát jednou za tři týdny taky nepatří mezi standard. Děti mají bystrou paměť, ale potřebují častější kontakt, aby si uvědomily, kdo prarodiče vůbec jsou. Byla by přece škoda, aby se před nimi styděly, aby je považovaly za cizí, bály se před nimi mluvit a nesdílely s nimi všechny radosti i bolístky. Nezáleží na tom, jak chladný vztah máte se svými vlastními rodiči, u děti byste měli nastavit zdravou normu.
Tady a tam
Největší problém videohovorů je v tom, že dítě si neuvědomí vzdálenost. Obrazovka na telefonu nebo počítači zkrátka nevyvolá pohlazení nebo vůni a tělesné teplo. Je to jen digitální přenos zvuku a obrazu. A to je něco, čemu děti nemohou ve svém věku rozumět. O to horší pro ně je, když se během rozhovoru narazí na palčivé otázky typu, jestli spolu pojedete na výlet, kdy půjdete na zahradu trhat maliny nebo jestli chce babička ukázat nové povlečení s animovanou postavičkou. A pak si zamáváte a obrazovka ztmavne. To je pro děti nesmírně citlivé a zraňující. Ale jinak to udělat zkrátka nejde.
Je třeba nastavit jasná pravidla, aby dítě po prarodičích zbytečně nesmutnilo. Po tom, co hovor skončí, by se mělo během pár minut znovu naladit na prostředí, ve kterém aktuálně je. Je to jako výlet do jiného vesmíru. A pak se vrátí a žije dál. Hovor koncipujte tak, aby dítě negativně neovlivňoval, aby si prcek nestýskal a neměl v hlavě zmatky.
- Připravte dítě na to, že budete volat na velkou dálku
- Vylovte z paměti vzpomínky na poslední návštěvu a vyprávějte si historky, aby si dítě člověka spojilo s místem
- Hned na začátku hovoru by měla protistrana ukázat i prostředí kolem sebe
- Nalákejte na blížící se setkání
- Ještě před hovorem si domluvte, kdo to skončí a zmáčkne tlačítko
Jsou to maličkosti, ale dítěti hodně usnadní telefonování na dálku. Dokáže si tak snáz vymezit časový prostor a místo a uvědomit si, že přenos obrazu a zvuku je nad rámec skutečnosti.
