Odhalení před toaletou
Prošli jsme přes pokladnu v supermarketu, nákup jsme nacpali do igelitových tašek a chystáme se k odchodu. Dcera (dva a půl roku) si ale vzpomněla, že potřebuje na záchod. Narazili jsme na frontu. S pravidelnou kontrolou, jestli to ještě vydrží, trpělivě čekáme. A najednou vyšel chlap jako hora, zastavil se u dveří a upravuje si košili a pásek. Dcera se na něj zvídavě podívá a říká: “Pane, ty jseš velikej. Myslím, že máš velikej bobek.” Schopnost vytvořit souvislosti by mě sice jinak ohromila, ale čelo dotyčného zrudlo a po spáncích se mu svezlo několik kapek potu. Rychlá zatáčka a byl pryč. A moje dcera? Ten pyšný výraz, že ho odhalila, byl k nezaplacení.
Až já budu velká ..
Čekáme ve frontě na poště. Dcerce jsem dala pořadový lístek a letáček na penzijní pojištění a doufala jsem, že se na chvilku zabaví. Omyl. Zajímal ji vyvolávací systém i tiketky do loterie. Ve finále se začala natahovat k přepážce, ale potřebovala by ještě tak deset centimetrů, aby dosáhla až na vršek. Takhle viděla paní za plentou jen bambuli od čepice. Fronta byla poměrně dlouhá a lidi se dceřiným úsilím slušně bavili. Jeden pán to ale nevydržel a pronesl: “To budeš muset ještě trošku povyrůst, zatím nejsi dost velká.” Dcera se na něj otočila, zkrabatila obočí a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: “Pane, já až budu velká holka, tak budu kráska.” Moje malá holčička, která ve dvou a půl letech vypadá minimálně o půl roku mladší, mu tak vzala vítr z plachet. Někdo překvapeně zíral, jiný si vytáhl šálu až pod nos a potutelně se smál. A já taky.
Jáma lvová
Dcera chodí od dvou let do jesliček. Je tam nesmírně spokojená. A my jako rodiče taky. Skvělý přístup, prostředí, personál. První den jsem ale dost prožívali a já měla slzu na krajíčku. Měsíce jsem dělali ramena, že naše dítě to zvládne, ale den D nás převálcoval. Učitelky nás vypakovali ven, že na průtahy během ranního loučení není čas. Po čtyřech hodinách jsme se vrátili na místo činu, abychom si dceru vyzvedli. Po zkušenostech našich blízkých, kteří nás ujišťovali, že děti se k rodičům ženou a láskyplně jim padají do náruče, jsme v chodbě šli do kolen a roztáhli ruce. Nic. Voláme a zase nic. Nejistě jsme se rozhlédli po herně, ale nic. Naše dcera nebyla k nalezení. Na další volání a naléhání vykoukla z umývárky a zahlásila důrazné “nejdu”. To jsme nečekali.
Zahladit stopy ..
Dcera nemá ráda oteplováky. Oblékání je na dlouho a provází ho spousta přemlouvání, křiku a nahánění. Nakonec ale vždy zvítězíme my, dospělí, rodiče. Mohlo by se zdát, že se s kalhotami do zimy na každé procházce smíří, ale nedávno mě vyvedla z omylu. Ohlásila, že se potřebuje vyčůrat a zaběhla v parku za keř. Nemá ráda mou asistenci, a tak vždy jen čekám na informaci, že je všechno v pořádku nebo potřebuje moji pomoc. Tentokrát to ale bylo o něco delší. Už jsem měla pochybnosti. Pak ale přišla a rozeběhla se po kolonádě. Až po chvíli jsem si všimla, že při teplotách kolem bodu mrazu běhá městem jen v prošívané bundě, botkách s kožichem a obyčejných punčocháčích. Otázka zněla jasně - kde jsou oteplováky? Odpověď mi vyrazila dech: “Jsou rozbitý.” A tak jsem rázným krokem vyšla k místu činu. Kalhoty byly poctivě vymáchané v bahně a zastrkané hluboko mezi seschlé větve. Pelášili jsme domů a já musela zpětně ocenit tu její fikanost, že si sundá a zase obuje boty, aby zamaskovala stopy.
