Pojmenujte emoce
Ne, není to vtip. Máte za to, že jakmile vás dítě uhodí, mrští kostkou, škrábe nebo se vám zakousne do lýtka, je to jasný důkaz toho, že jste uvolnili hranice, že je dítě vzteklé, drzé a nevychované. Stručně řečeno - potřebuje utnout tipec. Jenže tak to v drtivé většině případů není. Pravda, děti všechny výše zmíněné emoce prožívají velmi intenzivně, ale projevuje se spíš křikem než násilím a agresí. To už je jiný level. A vyřešit to lze jen střízlivým přístupem rodiče. V opačném případě se budou útoky stupňovat a cesta ke zdroji problémů bude ještě více spletitá a daleká.
Jakmile začne dítě útočit a napadat lidi kolem sebe včetně rodičů, s největší pravděpodobností půjde o kombinaci vzteku, beznaděje, frustrace a nepochopení. Tyto pocity jsou pro dítě těžko zvladatelné, neumí je rozpoznat a jediným možným východiskem je rána pěstí (ze strany dítěte, pochopitelně).
Reakce na sebe nenechá čekat
Pokud dítě překročí únosnou mez a rodiče ztratí trpělivost, většinou přiletí menší políček, plácnutí na zadek nebo přes ruce. Zrcadlení ale v tomto případě funguje spíš kontraproduktivně. V dítěti zakořeníte pocit, že takové chování je pro řešení konfliktů a emočního nepohodlí běžné. Násilí a agrese se bude stupňovat a hranice, kdy se prcek k takovému jednání odhodlá, se nebezpečně sníží. Po pár týdnech vzájemného napadání mezi dítětem a rodičem tak malého špunta rozhodí úplně vše a budete mít pocit, že od rána do večera hrajete hru na přetahovanou, křičíte, rozháníte se rukama a pláčete. Takové prostředí ale nesvědčí nikomu a časem by se takový přístup mohl vymknout kontrole a způsobit četné a mnohem závažnější problémy v dětském kolektivu.
V Evropě jsou země, kde je i menší pohlavek dítěti velký problém. U nás takové regule sice nejsou, ale oplácení násilí nic neřeší a dítěti v hlavě způsobuje mnohé zmatky, které pak chybně uplatňují v praxi. Pokud dítě zlobí, můžete ho lehce plácnout, ale vše doprovodit vysvětlením o riziku pádu, popálení, poničení, rozbití, nehodě apod. Zároveň rodič nesmí nikdy využít své síly pro svou vlastní úlevu v nervovém vypětí.
Pokud už se tak stane a na zadek dítěte se obtiskne dlaň, později - ideálně k večeru, kdy jsou rošťáci klidnější a vnímavější - si s ním promluvte, řekněte “promiň” a vysvětlete si navzájem, co za tou situací vlastně stálo.
Agresivní děti, které útočí na rodiče, jsou pro ostudu. Ano, i tak se to dá vnímat. Možná jsou ale jen bezradné, zklamané, ztracené. A tak bojují o pozornost. Až se proti vám zase rozeběhnou s vyceněnými zuby a zatnutými pěstmi, musíte je uklidnit. Chyťte je pevně za předloktí a klidným hlasem k nim promlouvejte. Může to trvat i několik minut, dítě se bude vzpouzet a snažit se vymanit ze spárů svého nepřítele, kterým v tu chvíli dozajista budete, ale nepovolte. Jedině tak účinně vyženete ty démony z jejich těžce zkoušené dušičky.
Chyťte děti nad zápěstím a dlaně držte dál od sebe i od prcků, aby nedošlo ke zranění. Držte pevně, abyste zabránili vysmeknutí, ale zároveň nesmí dojít k plné paralýze.
Nemá smysl křičet, dítě ve vzteku zrcadlí většinu emocí. Mluvte klidně a potichu, ale tak, aby vás slyšelo a bylo vám dobře rozumět.
Během hovoru pečlivě volte slova. Odkažte na onu nešťastnou událost, nevyčítejte, nevyhrožujte, nenastavujte ultimáta. Dítě se musí cítit svobodně, ale zároveň s hranicemi. Bez nich je totiž ztracené a bez podpory rodiče neví, jak se správně chovat.
Dejte si dobrý pozor na partnery a příbuzné. Ti musí kopírovat vaše řešení sporů, pokud se totiž postaví mezi vás a dítě, jen těžko budete u dětské duše hledat podporu a pochopení a útoky budou ještě více eskalovat.
