Už jdi, mami!
Dcera chodí do školky už skoro půl roku. A je nadšená. Děti miluje. Někdy má sice den, kdy si třeba jen čte knížku nebo kreslí a na zběsilé hry s vrstevníky nemá náladu, ale to je přece normální. Každý den je u ní jiný. Jednou jsou v kurzu děti, jindy učitelky. Odpoledne - po návratu - pak vždycky nadšeně vypráví, co všechno zažila. Nezapomene na jediný detail. V srpnu jsme ale na tři týdny navštívili babičky. Nejdřív jednu a pak druhou. Malá si u nich užila kouzelné prázdniny. Poznala život na venkově. Vrátili nám ji trošku rozmazlenou a hubatou, ale co na tom. Byli jsme rádi, že se ani jedna z nich nezdráhá hlídat vnoučata.
V neděli jsme se vrátili a druhý den hned nástup do školky. Donesli jsme tam všechno oblečení, bačkůrky, holínky .. A pak ruku v ruce scházíme do spodní třídy. Dcera vběhla dovnitř a hned se začala objímat s dětmi i učitelkami. Byla jsem dojatá. Nebylo pochyb o tom, že se mají rádi. Že je dcera nedílnou součástí party. Stála jsem mezi dveřmi, slzu na oku. A čekala jsem, že se malá rozeběhne i ke mně a dá mi pusu na rozloučenou. Proč? No protože se mi bude stýskat. Protože jsem máma. Protože to tak děláme každé ráno. Čekala jsem dobrých třicet vteřin. Špitla jsem její jméno, aby se otočila, ale na její reakci jsem nebyla připravená. Hodila po mně pohledem, přiblížila se o dva kroky, nahnula se a dost rázně mi vysvětlila, že by to bylo dost trapný, abych už klidně šla. Učitelka se tvářila pobaveně, ale ze slušnosti neřekla ani slovo. Děti toho nedbaly a hvězdu odtáhly mezi sebe. Hlavu jsem nesklopila, na to jsem až moc hrdá, ale trošku mě to ranilo. To nepopírám. Odpoledne už ale zase bylo vše ve starých kolejích.
Rada nad zlato
Dcera chodí do školky, kde mají dětičky veškerý servis. Učitelky se o ně královsky starají. Děti jsou úžasné, mají tam spoustu hraček, každý den nové aktivity, žádná televize. Není to nejlevnější, platíme dost, ale nemůžeme být spokojenější. Dcera si dokonce ani nestěžuje na jídlo. A že je hodně vybíravá. Připravit jí něco, co jí půjde pod nos, je občas životní výzva. Neberou meníčka z městské restaurace, jak je v Česku obvyklé, ale mají vlastního kuchaře, kterým jim připravuje skutečné lahůdky. Sama bych si vybrala. Porridge, stroganof, řízky na všechny způsoby, rizota, směsi s kuskusem, hutné polévky, koláče. Mňam.
Dcera ale zelenině nikdy příliš neholdovala. Pečlivě třídila, co je ochotná sníst a co už by pro ni bylo moc. Na tajňačku se tedy vplížila do kuchyně a začala s kuchařem diskutovat. Načuhovala mu do hrnců a hledala maso. A překotně mu vysvětlovala, že masíčko ano, zeleninu ne. No, jaké to zklamání, když zjistila, že si její rady k srdci nevzal a na talíři se to hemžilo všemi možnými barvami. Po pár týdnech brblání si ji ale udobřil malinovou šťávou. A tak mu těch pár hráškových kuliček odpustila.
