Život a smrt
Běžně se stává - většinou kolem druhého nebo třetího roku věku, že se děti začnou ptát na to, jakým způsobem přišly na svět. Jak se prodraly z bříška ven? Co se tam dělo? Jestli to bolelo? Jak tam čůraly a jedly, pily a spaly. Je to pro ně nový svět a spousta tajemství. Když jim budete vyprávět, nepochopí všechno, budete se tedy muset naladit na jejich mentální linku. Ale bude to krásný příběh se šťastným koncem.
A pak se překulí pár měsíců a zázrak života zastoupí smrt. Neděste se. Je to normální stav. Jde o dětskou zvídavost a nic, co by vás mělo znepokojovat jenom proto, že jde o chmurné a smutné téma, které se snažíte od dětí držet co nejdál.
Je to pro ně příběh jako každý jiný. Má zápletku, drama a na konci i rozuzlení. Přijmou smutek, který se s ním pojí, ale dokud ho samy neprožijí, dívají se na něj s rezervou. Vyprávění o konci života jim tedy nijak neublíží. Paradoxně je (v přiměřené míře) obohatí a rozšíří jim obzory a pomůže vytvořit si v hlavě koncept života.
Myslete na to, že co se týká smrti, nikdo z lidí nemá jistotu, že tu zítra bude. Přibývá těch, kteří zemřou ve čtyřiceti na infarkt, přibývá tragických dopravních nehod. A mít doma tímto aspektem života nepolíbené dítě - i když třeba jen v “pohádkové” formě, může být zbytečná komplikace. Když dítě zasvětíte alespoň v teoretické rovině, co se v takových chvílích děje, můžete se pak při ostrém provozu spolehnout, že i ten malý špunt vám to vrátí. Jak? No přece tím svým dětským nadhledem, který si nenechá zničit krutou realitou.
Smutný příběh? Ani za nic
Smrt znamená konec. Tečka. Tak to je, nedá se to zvrátit. Takto naservírované informace jsou pro děti ale příliš tíživé a pravděpodobně by je ani nepochopily. Ideální je vymyslet příběh, skrz který těm nejmenším vysvětlíte, co se děje, co následuje, co za emoce přijde, jak probíhá loučení a vzpomínání a následný život na Zemi i kdesi v novém světě, kam duše zemřelého odchází.
Děti milují sdílení. A je pro ně těžké pochopit rozměr slova “nikdy”. Nikdy se nevrátí, nikdy nebude s námi, nikdy se neobejmeme, nikdy už nepojedeme na výlet, nikdy nebude číst pohádku před spaním.
Pomáhá, když skrz vyprávění o tom, jak by zemřelému bylo na světě ouvej a trápil by se, a tak odešel do nebe, kde má všechnu péči a celý den i noc na nás kouká a chrání nás. Pousmívá se nad tím, co zažíváme. Bdí nad našimi životy. Při každé vzpomínce nás zahřeje u srdce. A my - na oplátku - sbíráme kamínky všude, kam jen vyrazíme. V zoo, v parku, za hranicemi, u moře, v horách, na místech, kde se nám líbí. S tím samozřejmě můžete různě variovat, sbírat turistické známky nebo pohledy. A pak si pravidelně dělat černé hodinky a vyprávět zážitky směrem k nebi. Záleží na vás. Děti ale nechtějí zapomenout, potřebují sdílet to, co prožívají. S kýmkoliv.
Změna
V momentě, kdy zemře někdo blízký nebo třeba i domácí mazlíček, kterého dítě bezhlavě milovalo, přichází změna a dítě je v přímé konfrontaci s realitou. Do té doby představovala otázka smrti jen jeden z mnoha příběhů, které tvořily jeho svět, teď ale musí čelit skutečnému odchodu člena rodiny (ať z lidské nebo zvířecí říše). Děti, které o smrti něco ví, vnímají ztrátu o něco lépe. Spojí si vyprávění s tím, co se aktuálně děje. Vyvstanou všechny souvislosti a překonají těžké chvíle snáz. Není to ale pravidlo. Nehledě na to, co dítě o konci života ví a neví, byste mu měli být po ruce a zodpovědět všechny jeho otázky, sdílet smutek a dát mu čas a prostor na to, aby si tím prošel po svém. Bez nátlaku, bez utěšování, když o něj nestojí. Na smrt se totiž nedá připravit. To je - oproti osvětě a zvídavosti skrz příběhy - něco úplně jiného.
