Pěšky? To asi neklapne
Jsme vcelku hodně sportovně založená rodinka. Každý den jdeme ven, pěkně po svých. Malá má koloběžku i kolo, nosili jsme ji v krosničce a vyšlápli s ní na zádech nejeden kopec. Děláme kratší túry, chodíme plavat, milujeme minigolf a různá hřiště. Nezastavíme se. Možná je to pro někoho moc, ale nám to tak vyhovuje. A dcera si na takové životní tempo zvykla. Sama nás poňouká a iniciuje další plánování. Proč ne, když má dítě chuť. Asi bych těžce nesla, kdybych měla doma pecivála.
Ten den jsme vyrazili na kole na hřiště na druhou stranu města. Je to tam kouzelné. Děti si tam vyzkouší všechno - skluzavky, pískoviště, hry s vodou, mají tam odpočívadla, lana, tyče, houpačky i sítě, chůdy a vyhlídky. Dcera to miluje. Příjemně se tam unaví. Jezdíme tam docela často, ale pokaždé žasnu, jak se zase zlepšila a co všechno už ta naše malá kobylka umí. Problém je ale ten, že se jí nikdy nechce domů. Kolikrát je utahaná jako kotě a místo očiček má unavené škvírky, ale odporuje nám ze všech sil. Už už ji muž chtěl popadnout s tím, že se jde domů. Ale to, co následovalo, nečekal. “Tys to popletl, táto. Nemůžeme jít domů, přijeli jsme na kole.” A plnou rychlostí zmizela z dohledu rodičů. Slyšeli jsme jen smích, že nás převezla.
Musíš se do toho víc opřít
Muž pracuje na volné noze. Nestěžuje si. Aby jo. Volna má dost, stejně tak peněz. Máme se dobře a čím je v Čechách dráž, tím silněji vnímáme rozdíly a štěstí, že nás se ty propady naštěstí - zatím - netýkají. Když dostal nabídku odjet dočasně do Rakouska, váhal. Bál se jazykové bariéry. U sebe a u dcery. Po nekonečné debatě jsme ale strachy hodili za hlavu a vyrazili jsme. Všechen servis od úředních pochůzek po zajištění ubytování šel na bedra zaměstnavatele. Nás se v podstatě týkal jen fyzický přesun. I to bylo ale s tříletým dítětem vcelku náročné. Ta nejtěžší část ale byla před námi. Dcera sice chodila v Čechách do jeslí, ale na cizí jazyk nebyla zvyklá. Možná slyšela pár tureckých slovíček na dovolené u moře, ale nic víc.
První týdny jsme prožívali peklo. Měli jsme strach, jak se malá ujme. Učitelky nás ale pravidelně ujišťovaly, že prvotní rozčarování rychle odezní. A měly pravdu. Pravidelně nám posílaly videa, jaké dcera dělá pokroky. Ze začátku se tam dorozumívala spíš jen gesty a mluvila česky, protože nechápala, že by měla mluvit jinak, když už to dávno umí. A tak když po ní učitelka něco chtěla a snažila se ji nasměrovat, dostalo se jí jen drsné odpovědi: “Musíš si udělat večer čas a naučit se to mluvení. Jako můj táta, víš?” Učitelka netušila, co jí dcera povídá, a tak odpověděla jen nadšené ANO. Situace byla na jednu stranu komická, na druhou jsem se cítila bezradná i za obě dvě účastnice. Po roce je ale situace úplně jiná. Dcera pochopitelně nemluví plynně, ale rozumí a bez větších potíží si obstará vše, co v danou chvíli potřebuje. Teď už vím, že je to zkušenost k nezaplacení.
