Zásah do práce kuchaře
Syn chodí do školky, která se v mnohém vymyká státnímu standardu. Nejde o to, že bychom chtěli to nejlepší a věřili jen v sílu soukromých zařízení, ale v našem městě moc na výběr není. A levnější školky jsou často vybrané na dlouhé měsíce dopředu. Dostat se tam je téměř nemožné. Vlastně jsme ani neměli jinou možnost. Ze začátku jsme byli z ceny za docházku rozčarovaní, ale zpětně musím říct, že ty služby, které školka nabízí, té částce plně odpovídají. O děti je tam skvěle postaráno. Jídlo totiž nevozí z externího podniku, restaurace nebo školní jídelny (jak bývá zvykem), ale mají vlastního kuchaře, který jim připravuje skutečné lahůdky - zeleninová rizota, vídeňské řízky, porridge, ovocné krémy, smoothie, těstoviny na tisíc způsobů. To bych si nechala líbit taky.
No, měli jsme z toho trochu strach. Syn není zrovna jedlík, dost si vybírá a často dělá u oběda cavyky. Všechno nové je mu proti srsti. Ale kuchař mu zřejmě padl do oka. Učitelky si nemohou stěžovat. Jednou se mi ale svěřily, že náš synek nebyl k nalezení. Měly strach, ale našly ho ukrytého v kuchyni, kde s kuchařem diskutoval o jídelníčku na další týden. Prý že už žádnou zeleninu, jen maso a maliny. Všichni se tomu naštěstí zasmáli a druhý den měli skutečně čokoládový pudink s lesním ovocem. Jen na tu rýžovou směs s hráškem se syn prý vůbec netvářil a směrem ke kuchaři vysílal nechápavé pohledy.
To ne já, to ..
Naše dcera je divoška. Pořád něco vymýšlí, nikde dlouho neposedí, o soustředění nemůže být řeč. Ve školce platí jako jednoho z největších rošťáků. Ne že by vyváděla něco za hranou a byla zlá nebo nezvladatelná, ale potřebuje stálý dohled. I mezi bývá ta výraznější. Doma už jsme si na její temperament zvykli, ale v novém kolektivu je to vždycky trošku šok. Měli jsme trochu strach, že bude pro školku možná až příliš velké sousto. Báli jsme se zbytečně. Učitelky jsou perfektní a nesmírně chápavé. Umí s dětmi pracovat a zkrotí i takové povahy jako je naše dračice. Často nás ale při odchodu zastaví a vypráví, co zase vyvedla. Většinou s úsměvem.
Vtipné průpovídky, ofuky při obědě nebo poučování dětí už mě nerozhodí, ale historka z koupelny se vymykala. Dcera se totiž snaží o podpis. Jde o pár písmen, není to dokonalé, ale snaží se a musím říct, že na čtyři roky je opravdu slušný výkon. Podepisuje se všude. Na krabice, na všechny papíry, letáky ze supermarketů, na tabuli, na okno. Učitelka vypráví a já poslouchám se zatajeným dechem. Spolu s dalšími kamarádkami zmizela na záchod. Daly vědět, že si potřebují odskočit, učitelky jim to odkývaly .. Když se ale ani po pár minutách neozvalo spláchnutí, šly to zkontrolovat. Dlaždice v koupelně se děvčata snažila zakrýt vlastními těly a tvářila se jako by nic. Když ustoupily, fixami načmárané podpisy byly skoro všude.
“Kdo to udělal?”
“Nikdo.”
“A co to znamená?”
“Laurinka.”
A tak holky dostaly ubrousky a během uklízecí směny to musely všechno smýt. Naštěstí to šlo snadno. Uznávám, to bylo na hraně. Ale stejně se usmívám.
