Překvapení na talíři
Dcera nastoupila do rakouské školky. Všechno je tam pro ni nové - jídlo, kamarádi, výchovné metody, prostředí, jazyk. Musím ale říct, že zapadla bez větších problémů. Ze začátku představovala němčina menší problém, protože si nový “dorozumívací prostředek” musela zkrátka oťukat a nasát, ale netrvalo dlouho a dcera byla jednou z nich. Byli jsme to spíš my - rodiče, kdo se skutečně bál, jak to celé dopadne. Stěhování kvůli práci bylo nevyhnutelné. Ve dvou se to dá zvládnout, s dítětem ale přibyde celá řada komplikací. Každý den po školce jsem z dcerky mámila, co dělala, jestli si hrála, jestli je spokojená, jestli byla venku, na zahradě nebo v tělocvičně, co vyráběla. A pochopitelně i to, co jedla. Doma neplatí za moc velkého jedlíka, a tak jsem ze svačin a obědů měla oprávněný strach. I kvůli tomu, že jídlo je tam trošku jiné - s velkým důrazem na zeleninu a luštěniny, kterým dcera opravdu neholduje a doma se jim spíš vyhýbá. Otázku na jídlo ale časem přešla beze slova. Nejdřív se vymlouvala, že zapomněla, že mi musí říct něco důležitějšího, že potřebuje čůrat. Znají to všichni rodiče. Když dítě zkrátka nechce, těžko z něj něco páčit.
A pak jednou - když už jsem dceři evidentně svými otázkami lezla na nervy, mi povídá: “Měli jsme velkou rakouskou exotiku. To nepotřebuješ vědět, takový jídlo neumíš uvařit.” A bylo vymalováno. Odpověděla mi, takže neměla potřebu cokoliv dalšího rozebírat. A já druhý den ráno při nástupu do školky na nástěnce objevila jídelníček. Myslím, že kuskus zvládnu, ale s malou se o tom dohadovat nebudu. Hlavně, že chutná.
Blesk z čistého nebe
Syn prospívá skvěle. Dobře jí, roste, pořád něco brebentí, má rád kolektiv dětí i dospělých, miluje zvířata a procházky do přírody, reaguje na všemožné podněty. Je to zkrátka živé a všetečné dítě. Každý se u něj zastavuje, jaký je to roztomilý rošťák. Nemohla jsem být pyšnější. Ani prohlídky u pediatra pro nás nebyly očistcem. O vyprávění jiných maminek, kdy děti dělají jen samé problémy, nespolupracují a vše korunují hysteričkou scénou, mi byly cizí. Čekala nás preventivní návštěva v pěti letech. Nic, co by mě znervózňovalo. Půjdeme pak na zmrzlinu za odměnu. My oba!
Ten den nic nenasvědčovalo tomu, že by se z mazlíka mě stát malý démon. Vůbec jsem netušila, co můj chlapeček chystá za divadlo. Přišli jsme do čekárny a všechno proběhlo hladce. Sestřička si vzala kartičku a synek si pohrál se vším, co bylo v místnosti na rozptýlení dětí. Skládačky sestavil levou zadní, rébusy mu nedělaly větší problém. Jak jsme ale vstoupili do ordinace, začalo peklo. U měření se neustále ohýbal a utíkal se schovat za stůl. na váze dupal, aby displej neukázal přesné číslo. Tahal kartičky a místo slov vydával jen zvuky. Odmítal otevřít pusu a na prosbu, aby si vyhrnul tričko, dal ruce kolem těla a schoulil se do kuličky. Na doktorku vyplazoval jazyk a na sestru se ani nepodíval a dělal, že ji neslyší. Bylo to opravdu trapné. Pár minut to pediatrička respektovala a omlouvala ho s tím, že je to zkrátka jen malý rošťák. Snažila se ho různě nalákat a “zlomit”. Marně. A tak se logicky veškerá pozornost obrátila ke mně. Jestli se s takovým chováním syna potýkám často, jestli není ve školce problémový, jestli udrží pozornost, jestli se to nemění v agresivitu, jestli si neubližuje. Neřekl jediné slovo. Byla to tragédie. Prohlídku budeme opakovat za dva měsíce. Ten den jsme spolu nepromluvili. Ale druhý den ráno byl syn jako vyměněný, fiasku u doktorky se ale nikdy nezmínil. A ani já neměla sílu něco rozebírat. Scény a hádky nejsou můj styl. Jen doufám, že druhý pokus vyjde o mnoho lépe.
